1.Kapitola: Mateřská láska

19. července 2012 v 15:05 | Fidelle |  Není úniku

"Co chcete? Kdo jste?" zeptala jsem se navzdory vnitřnímu neklidu pevným hlasem.
"To by ses měla poptat sama sebe ve svém nitru." zašklebil se a na okamžik jsem měla možnost zahlédnout mezi tmavě černými, jakoby na uhel spálenými, rty, nepřirozeně velké řezáky.

Zvedla jsem se z obyčejného zeleného koberce beze vzoru a jemně zatřásla hlavou. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem, ale jakmile mi to došlo, málem jsem se zalkla vzrušením.

Rozhlédla jsem se po pokoji, který vypadal úplně stejně, jak jsem ho znala z vánočních fotek, kdy k nám jezdila babička. Prázdný, až na jednu truhličku se šatičkami pro miminko, které spalo v obyčejné dřevěné postýlce, která se v naší rodině dědila z generace na generaci, že jsem si jako malá vždycky před spaním hrála na to, že jsou tam jiné děti, jako třeba má babička, když byla ještě malá jako já, a povídala si s nimi, hrála...


A to mou matku štvalo. Neměla ráda, když jsem jí rušila dětským žvatláním. Neměla ráda, když jsem ji rušila pláčem. Jediný čas, kdy se na mě, ještě jako na mimino, usmívala, bylo, když jsem v klidu a tvrdě spala. A přesto si můžu ten úsměv jen domýšlet. Nejsem si jistá, jestli mě matka vůbec měla ráda. Projel mnou ledový záchvěv a já se mimoděk otřásla. To byla špatná myšlenka...

Jak jsem tam stála a utápěla se ve vzpomínkách, ani jsem si nevšimla, kdy mé mladší otevřelo velké bystré oči a rozhlédlo se po místnosti. Jestli bude jako já... Podezřívavé k čemukoli cizímu, tak... Dobře, možná jsem to přivolala. Každopádně bezprostředně po tom, co my tohle proběhlo hlavou, se mimino rozbrečelo. Neměla jsem mu to za zlé. Vím, jaká jsem. Znám se. Horší bude reakce matky... Ale od toho jsem tu, ne? Přitiskla jsem si pravou ruku na hrudník, kde jsem okamžitě ucítila medailonek rozžavený do běla. Rychle jsem rukou ucukla, ale přesto byla má kůže na rukou podrážděná jeho horkostí.

Jen o vteřinu později vletěla do pokoje matka a nebýt nějakého náhlého popudu, co mě donutil přitisknout znovu dlaň na horký medailon. V okamžiku jsem měla pocit, jako by mi někdo odebral všehchny orgány a ze mě zbyla prázdá slupka. Neviditelná slupka.

Matka prošla rychle kolem mě a sklonila se nad kolébkou. Zatím by vše vypadalo jako scéna z idilického seriálu o rodině, ale tuhle mylnou představu narušila matka jen několika slovy: "Co zas chceš, ty malej parchante?" Procedila to mezi zuby tak nenávistně, až mě zamrazilo. Také dítě v kolébce okamžitě umlklo a jen poulilo velké oči na matku, co si ho zamračeně prohlížela.

"A teď spi." poručila a neohlížeje se odešla.

Polkla jsem. Pořád jsem se nemohla zbavit toho pohledu který upírala máti na malou Mine. Dotklo se mě to. A věděla jsem, že něco musím udělat. Proto jsem tu. Abych zlepšila život. Ale nejen sobě. I matce. Pomohla jí.

Došla jsem opatrně k postýlce a cestou jsem konečně spustila ruku z přívěsku na krku. Arminia už nebrečela, když mě viděla. Byla příliš vyděšená ze zážitku před chvilkou, takže radši ani neotevírala pusu.

"To bude dobré..." prohlásila jsem a hlas mě na začátku zradil svou chraptivostí a já se se sevřeným hrdlem obrátila a zkontrolovala dveře. Nikdo ale nešel. Z obýváku se ozývalo rádio. Na televizi jsme neměly.

Jemně jsem své mladší já pohladila po kulaté hlavičce a opatrně k ní přičichla. Nesmrděla, takže přebalovat ji naštěstí nemusím. Až doteď spala, takže má spánku určitě dost. Takže musí mít hlad nebo žízeň.

Budu muset zajít do ledničky pro mléko. Snad tam bude. Měla jsem trochu strach z toho, že budu muset nějak projít kolem matky a nepozorovaně vzít lahvičku a mléko. Ale nedalo se nic dělat. Se vším dobrým se musí začít. A já nemínila nic nechat náhodě.

Tentokrát sama od sebe jsem přitiskla levou ruku na už skoro vychladlý lesklý kousek kovu, který mi měl pomoct a vzápětí jsem vykročila ke dveřím.

Málem jsem omdlela, když při mém příchodu do obýváku spojeného s kuchyní začala matka mluvit. Ohlédla jsem se a zjistila, že telefonuje. To bylo štěstí. Když telefonuje, obvykle i stoupá k oknu a dívá se ven. Stoupala a dívala se. To bylo dřív. Aktuálně žádná matka není. A skoro deset miliard dalších lidí taky. A tomu já musím zabránit.

Matka nezklamala. Došla k oknu a zahleděla se ven. A já si pospíšila k ledničce. Kdo ví, jak dlouho hovor bude trvat.
Nesmím se zdržovat. Otevřela jsem dveře a vyhrulo se na mě světlo společně s drobným vrněním, které, jak jsem doufala, naštěstí matka nezaznamenala. A štěstí mi přálo i nadále, když jsem vytáhla lahev s mlékem, která byla skoro plná.

Teď zbývalo najít malou dětskou lahvičku. Pochybovala jsem o tom, že by mé mladší já už dokázalo pít ze sklenice.
Natáhla jsem se do skříňky napravo nahoře a rychle jsem ji s tlumeným zaklením zabouchla, když jsem viděla, jak se ven valí směsice sypkých ingrediencí jako je třeba mouka nebo strouhanka.

Matka se otočila od okna a ostražitě prohlédla místnost a já stiskla ještě pevněji medailon doufajíc, že si nevšímne vyndaného mléka. Nevšimla. Během chvíle se otočila a zase se dala do hovoru s neznámou osobou.

Chtěla jsem pokračovat v hledání, ale zarazilo mě, když jsem zaslechla své jméno a já se chtě nechtě musela zaposlouchat do matčiny reči do telefonu. Nešlo odolat.

"...Arminii měla chovat líp. Já vím... Ale... Může za to ona. Určitě! Je zlé zazlívat to dítěti, já vím, ale... mám takové tušení..."

Reakci v telefonu jsem neslyšela, ale dle tónu jsem měla tušení, že mě dotyčný hájil.

"Ale ne, já to vím. Choval se divně už od doby, kdy jsem mu to řekla... Měla jsem s tím počítat... Od první chvíle jsem měla tušit, že se zdejchne. Od chvíle, kdy jsem viděla ten jeho zděšenej pohled..."

Tón z telefonu teď zněl trošku chlácholivě, ale na matku to neplatilo.

"Říkala jsem mu, že to spolu zvládnem. A ten kretén... On souhlasil! Lhal! A přitom už si plánoval, jak zdrhne, debil jeden!"
Matčin hlas pomalu nabíral na hlasitosti a já ji znala natolik, že jsem věděla, co přijde.

"Ale měl na to právo... Kdo by chtěl zůstal s hnusnou sedmnáctkou, co má dítě. Byl by to pro něj jenom problém. A von vždycky šel po kariéře, že jo... Já holt byla nahraditelná..."

Až díky tomu, co jsem slyšela, jsem si uvědomila, že je vlastně teď matka mladší, než já. A přesto tak nevypadala. Byla donucena přeedčasně opustit úžasně bezpředmětné dospívání, což jí násilně vrylo vrásky do mladého obličeje. A teď, jak tam stála, zalykala se a po tvářích se jí koulely slzy, vypadala ještě alespoň o deset let starší.

Kdo může za ty vrásky? Otec. Opustil ji. Opustil nás. A přesto jsem se nemohla zbavit kamene, který mi dopadl na prsa a šeptal mi tichým hlasem, že za všechno vlastně můžu já. Vždyť to tu právě matka potrvrdila. Ze začátku jsem tomu nerozumněla, ale pak to na mě spadlo. Když řekla otci, že mě čeká, začal uvažovat o tom, že ji opustí. Ne, ji ne. Ji měl jistě rád. On chtěl odejít ode mě.

Z těžkým srdcem jsem se otočila zpět ke skříňkám a jakoby zázrakem mi pohled hned padl na dětskou lahev na odkapávači. Popadla jsem ji společně s mlékem, které jsem si netroufala ohřát a utekla jsem do pokoje. Jako by se dalo utéct...

Tam jsem se zdrchaně posadila na podlahu a složila hlavu do dlaní nedbaje na to, že už nebudu chráněná medailonem. Všechno mi už bylo jedno...

Asi bych se tam vážně složila, nebýt Meni, která se natahovala po flaštičce, kterou jsem pohodila kus od sebe.
Neochotně jsem se pro ni natáhla, a chtěla jí ji podat, když v tom jsem zaslechla kroky. Zase stejný popud mě donutil chytit se přívěsku na krku a já se opatrně sunula po koberci z cesty mé matce, která právě vešla do pokoje a namířila si to k postýlce. Měla oči červené od pláče a na tvářích lesknoucí se cestičky po slzách.

Všimla si mléka a lahve na zemi, naplnila lahvičku a podala jí Mine. Ta ji s nedůvěrou uchopila do svých buclatých ručiček a hltavě se napila. A matka se pokusila usmát. Tak, jak to dělají matky v idealistických seriálových rodinách. Nepodařilo se jí to. Koutky se jí bezmocně svezly zase dolů a v očích se jí znovu zaleskly slzy. A teprve teď jsem měla možnost vidět, že v jejích očích žádná nenávist není. Jen výtka, kterou nikdo neodpáře.

A tehdy jsem dostala nápad. Tiše jsem se zvedla, došla ke dveřím a vytáhla z kapsy výplatu a malý bloček s propiskou, který jsem vždy nosila u sebe. Naškrábala jsem lehce vzkaz a přiložila dvě třetiny peněz z výplaty. Pak jsem obojí nechala spadnout na předložku před dveřmi, jako by to tam tak vypadlo skrz schránku ve dveřích, zabouchala jsem hlasitě na dveře a zavolala: "Pošta!"

Nejdřív jsem myslela, že matka snad ani nepřijde, ale pak rozvážně přikráčela s Mine v náručí. Sehnula se, přečetla si vzkaz a sebrala peníze. V obličeji se jí vystřídalo hodně emocí. Jako první jsem zahlédla vztek a dostala jsem strach, že peníze zmačká do kuličky a vyhodí. Pak smutek, který mě vážně zamrzel, přestože to, co jsem udělala, bylo nutné. Pak se na mé mladší já maličko smutně usmála a zašeptala směrem k němu: "Jsme na to samy. A jedině, když se dáme dohromady, můžeme to zvládnout."

Alespoň o něco se mi ulevilo. Něco jsem přeci jen napravila. Věděla jsem, že matka nikdy nezapomene, že prakticky za odchod otce můžu já. Přesto jsem si byla jistá, že teď malou Arminii bude zahrnovat iluzí dokonalé mateřské lásky. A to jsem přesně potřebovala.

Zatímco ona s penězi zmizela v kuchyni, já se sehnula a sebrala otcův vzkaz. Můj vzkaz.

'Je mi líto, že jsem odešel. Bojím se ale, že bych nezvládl tu zodpovědnost být otcem. Vzorem. Přesto bych ti rád přispěl na řádné vzdělání a výchovu naší dcery. Byl bych rád, kdybys na mě zapomněla, nemá to naději. Starej se o ni, prosím, dobře. Sbohem Marin.'

A jen o několik sekund později se medailon na mé hrudi naposledy zavrtěl a já zmizela z bytu, kde jsem prožila celé dětství.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama