Prolog

18. července 2012 v 15:04 | Fidelle |  Není úniku
Ahoj. Vítám všechny lidi, co se tu možná objeví. A vítám i ty ze starého blogu, co sem zavítají. Teď už ale... Prolog.


Sedm tisíc osm set dvacet šest kroků. Tak daleko jsem byla od domova. A stejně jsem pořád cítila v srdci tu podivnou tíseň, před kterou jsem se snažila utéct. Stála jsem uprostřed silnice a hleděla k nebi potaženému oranžovým povlakem, který vypadal tolik hrozivě. A který připomínal události posledních hodin.

Když jsem včera seděla ve svém pokoji a balila dárky na oslavu narozenin mého přítele, vůbec jsem nečekala, jak málo bude znamenat přání mé matky "ať spolu vydržíme až do smrti." tehdy jsem se zdvořile smála, zároveň jsem si ale připadala, jako by se po mém srdci natáhla jakási ledová ruka, protože ji otec opustil jen pět měsíců po svatbě. Dva měsíce před mým narozením. A přesto si slibovali, "dokud je smrt nerozdělí." Houby smrt. Já to byla. Když se otec dozvěděl, že matka čeká jeho dítě, byl nadšený. Ze začátku. Pak se najednou začal chovat divně a jednoho dne se prostě nevrátil z práce a už se nikdy neozval.

Vždycky jsem ho toužila poznat. Ale ne kvůli tomu, abych věděla, jaký byl, ale proto, abych mu rozbila hubu. Nechal mámu samotnou v nejtěžší době jejího života, protože tehdy umřel děda. A ona nemohla ani truchlit, protože jí za zadkem ustavičně řvalo jeho mimino. Já. I na sebe jsem naštvaná, kdykoli o tomhle přemýšlím. Kdybych se nyní dostala zpět v čase, zařídila bych se tiše a sama tak, abych matku nerušila. Jenže vykládejte dítěti, že když mámě tečou slzy po tváři, znamená to, že si má radši samo hrát.

Vztekle jsem nakopla šutr na cestě a ten odletěl někam do houštin, odkud jsem zaslechla slabé cinknutí. Překonala jsem drobnou vzdálenost a nezapomněla přičíst další tři kroky k těm sedmi tisícům. Rozhrnula jsem několik větviček, které mi bránily ve výhledu a... A spatřila tělo s rýčem přitisknutým pevně k hrudi. Znechuceně jsem se odvrátila. Doteď mi před očima vyvstávají ty jeho, kde si zpod semknutých víček našly ven cestu dvě stružky krve. Překonala jsem nevolnost.

Kolik takových těl ještě asi existuje? A kolik šťastlivců mělo asi stejné štěstí, jako já, že se v inkriminované době nenacházeli na zemském povrchu? Co mí přátelé? Jsou v pořádku? Telefony nefungovaly, nemohla jsem se přesvědčit. A někteří žili příliš daleko, abych za nimi mohla dojít. Žije vůbec ještě někdo? Co, když jsem jediná? Podlomily se mi nohy a já klesla na cestu. Ztěží jsem potlačila vzlyk, když mi došlo, kolik lidí mohl zemřít. Bez šance na přežití.

"Jedna by tu byla." ozvalo se náhle z křoví, ze kterého se vyškrábal onen, ještě před několika minutami, mrtvý muž, kterému se však teď oči s krvavým bělmem leskly příslibem. Vytáhl zakrvavenou rukou papír a podal mi ho. "Stačí jen jeden podpis."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mai Emmanuelle Mai Emmanuelle | Web | 18. července 2012 v 15:11 | Reagovat

první komentář!!!

2 Mai Emmanuelle Mai Emmanuelle | Web | 18. července 2012 v 15:30 | Reagovat

Tíží mne těžký osud hlavní hrdinky...
kvůli ní otec opustil její matku... a ta zahořkla...
je to tolik... děsivé... nejen ta situace, ve které se teď nachází, ale hlavně to, jak se její rodiče zachovali...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama