Chlapec s tyrkysovýma očima

14. srpna 2012 v 18:39 | Fidelle |  Originální jednorázovky
Ahoj, všichni, jež hrabě Vlad Dracula dosud nepoctil svou návštěvou, tudíž se stále můžete pyšnit bijícím srdcem a chutí po obyčejných nápojích jako je Frisco nebo Kofola. Mě samou navštívil tento milý pán dnes po obědě, naštěstí jen skrz televizní záznam. Ale slušelo mu to. Protože ho hrál Gary Oldman, že? No, a když ho hraje Gary, tak musí být aký? Prepychový! Jo, to jsem si zase vzpomněla na Rebely, ale to tu nikdo nezkoušejte chápat. Dneska jsem mírně cvoklá...

Tak, úvod už máme. Teď se jen sdostat k tomu, proč tu jste -> Povídka! Ó, ano, něco jsem zpatlala, ačkoli... Hm, úroveň toho radši posuďte sami. Ale věnovat bych tenhle kousek chtěla Penn, protože, ačkoli ho nemusí komentovat, mi vážně pomohla a já bych chtěla zase nějak pomoct jí, jenže na nic nemůžu přijít. A taky to má být trochu symbol, že jí vážně držím palce. A jsem s ní, i když o tom neví.

Ale už tu moc plkám, což? Tož... Upířata, můžete se dát do čtení, pokud vám nevadí případná psychická újma.



Nastevřenými dveřmi z chodby se do mého pokoje kradl pruh světla. A nejen on. Také hlasy, které byly přes den sametově jemné a říkaly samé pěkné věci, a v noci se měnily v drsné šelmy, které slovy vyslovenými v hněvu drásaly duši.

Hlavně tu mou. Když jsem stála za dveřmi a pozorovala jejich siluety, jak stojí proti sobě. Děsilo mě to. Dveře jsem přibouchla a utíkala se schovat do postele. Ničeho si nevšimli. Jako vždy. A mě nezbývalo, než nechat unést někam, kde hádky neexistují. Do země, kde sny mají tu magickou moc. Ožít.


Probudily mě kroky. Lehké plíživé kroky měkkých bot, které na dřevěné podlaze rezonovaly lehkými dunivými ranami. Opatrně jsem nastevřela oči na drobnou škvírku a rozhlédla se po ztemnělém pokoji. Mezi tmavými obrysy nábytku a hraček se něco pohybovalo. Někdo. Směrem ke mě.

"Kdo..?" začala jsem hlasem s obrovskou dávkou odvahy, o které jsem musela převědčit i sama sebe. Jenže jsem byla utišena. Dlaní jen o trochu větší, než byla ta má, která se mi přitiskla na ústa.

"Pšššt..." zamumlal majitel oné ruky a já vzhlédla, abych se setkala s tyrkysově jasným pohledem, který jako by prosvětloval místnost, "Buď teď potichu, ano?"

Pomalu mi sundal ruku z úst a já zůstala naprosto poslušná. Jako by mě jeho pohled ochromoval. Jen jsem pozorovala, jak, vytahuje drobnou, jakoby prázdnou, lahvičku a manévruje s ní nad vlastní hlavou, jako by chtěl neviditelný obsah vylít. A pak přistoupil ke mě a udělal to samé. Ten samý jediný pohyb, co ve mě vyburcoval takovou odezvu.

Nejdřív jsem cítila, jak si neviditelný pramínek hledá cestu skrz mé vlasy, až se dostal na temeno a odtud na krk. Tam jeho cesta pokračovala na záda, kde proklouzl mezi lopatkami a zůstal na tom jediném místě přesně půl palce pod nimi, kde to tak krásně chladilo a zároveň pálilo svou ledovostí. V tu chvíli jsem kdesi hluboko, hluboko v sobě pocítila zvláštní radost. Radost, kvůli které bych nejradši tančila, zpívala a skákala vysoko do vzduchu.

"Teď ne." zajiskřilo mu v modrých očích a já se začervenala. Jakto, že ví, na co myslím? Zatřepala jsem hlavou a pohledem po něm žádala další pokyny.

"Pojď ven." kývl ke dveřím balkonu a mě přeběhl mráz po zádech. Nikdy jsem tam sama nešla. Co teprv s nějakým cizincem? A přece... Jakmile se jeho oči zabodly do mých, já ho jen slepě následovala směrem k chladu noci tam venku.

Chvíli zápasil s otvíráním dveří, ale nakonec jsme oba dva skončili venku pozorujíc sousední řadovky. Chvíli se mezi námi jen proháněl chladný vánek, neznámý zkoumal obzor a dělal, že nevidí, že využívám chvíle ticha a tiše si ho prohlížím.

Až teď jsem měla možnost vidět z něj něco víc, než ty kouzelné oči, které rozhodně nebyly nejzajímavější v tom bledém obličeji. Postavou mě převyšoval tak o půl palce a taky byl o trochu hubenější. Vlastně bych řekla, že kdyby měl upnuté tričko, jaká nosívají občas mí spolužáci, byla by mu vidět žebra. Byl zkrátka hodně hubený. Jeho věk jsem si netroufala odhadnout. Mohlo mu být, dle vzhledu, stejně tak osm jako osmnáct.

Hlavu mu pokrývaly delší, málem bílé, vlasy, které se na koncích kroutily, asi jako malí zlobiví hádci. Pod velkýma očima mandlovitého tvaru mu pak seděl úzký špičatý nos, přes který se mu příčně táhly dvě malé jizvičky, které byly stále jemně načervenalé stejně, jako drobná ústa jistě zvyklá se usmívat.

"Kdo jsi?" špitla jsem po chvíli, když jsem si uvědomila, jak by mě bylo trapně, kdyby si mě někdo takhle prohlížel.
"Nemám žádné jméno. A přitom tisíce dětí mají pro mne tisíce názvů." pousmál se na mě a zavrtěl hlavou, když už jsem otvírala pusu k další otázce, "Na nic se neptej. Ne, to se nesmí. Tím se všechno zkazí."

"Co všechno?" vyhrkla jsem, než mě stihl zarazit.

"Kouzlo." řekl zvláštním tónem a vysadil mě na zábradlí balkonu. A pak do mě strčil.

Padala jsem. Anebo letěla. Jeho smích mi zněl v uších, když mě chytal do náruče a stoupal se mnou k obloze. Chtěla jsem se ho zeptat, jak to dělá, ale přiložil mi prst na ústa. Letěli jsme dlouho a pod námi se míhala města i lesy. Rokliny a pole. Dálnice a řeky. Začínaly mi křehnout ruce i nohy, když začal opatrně klesat k zemi.

Stáli jsme u jezera, nad kterým se válela hustá mlha. Chtěla jsem se ho zeptat, proč jsme tu, ale zavrtěl hlavou. Pouze vzlétl a významně se na mě podíval. A já najednou na zádech ucítila lehký vánek, který jako by mě chtěl pobídnout v cestě vzhůru. A bylo to tu. Letěla jsem. Vážně jsem letěla. Úplně sama.

Usmál se na mě a pohybem ruky mi naznačil, ať ho následuju. A já letěla za ním. Nad jezerem, kde nás oba chránil oblak mlhy.

Bylo to krásné. A zároveň tak nepředstavitelné. Hvězdy se ztrácely v mlze nade mnou a já si vychutnávala ten pocit, když mi vítr foukal do tváře. Když jsem mávala rukama a ty se ztrácely v mlze a volném prostoru. Když vedle mě letěl onen chlapec, který se na mě usmíval.

Probírala jsem mlhu vlhkými prsty a usmívala se, kdykoli se mi ji pomohlo rozehnat. Tohle byl snad ten nejfantastičtější okamžik celého mého života... O ruce mi cosi zavadilo. Cosi jemné jako hedvábí a přitom hřejivé jako kožíšek. Peří. Pátrala jsem rukou dál a narazila jsem na jeho spojení s mými zády. Já měla křídla. Když jsem se je ale snažila jen zahlédnout, ať už u mě nebo u mého průvodce, nedařilo se. Nebyla tu a přece byla tolik reálná...

"A... Je tohle sen nebo skutečnost?" odvážila jsem se zeptat, jenže vítr mi ukradl slova od úst. Přesto se na mě otočil a jeho oči se mi zdály ještě modřejší, než před chvílí, ačkoli bylo nad jezerem díky mlze všechno skryto a já bych ho neviděla nebýt těch pohádkových duhovek jiskřících naproti mě.

"A jaký je v tom rozdíl?" vpíjel se do mě očima, které mě tím tyrkysem úplně ochromily. Musela jsem zamrkat, abych se přinutila upřít pohled zpět na pobřeží, kde zářila skupina pouličních lamp shromážděných jen tak vedle sebe přímo na molu.

"Já... Já nevím." špitla jsem neodvažujíce se pohlédnout na něj.

Rozesmál se. Lehkým smíchem, který mě ochromil a já zapomněla mávat těmi neviditelnými křídly, jejichž odlesk jsem zahlédla ve vodě. V žilách mi začal pulzovat adrenalin. Chmatala jsem po svých křídleh, až jsem z nich vytrhala několik pírek, která mi zůstala v rukou. Ale padala jsem. Znovu. Slyšela jsem, jak zoufale volá mé jméno, ale to už mě pohltila ledová voda...


Probrala jsem se po několika dnech v nemocnici se zápalem plic. Rodiče přišli večer. Ruku v ruce. A já se jich ptala na chlapce s tyrkysovýma očima, ale oni mi nebyli schopní odpovědět. Prý ho neviděli. Prý ani neví, jak jsem se dostala z domu a asi šedesát kilometrů daleko. A já jim nic říct nechtěla. Ne, mluvením se přeci kazí kouzlo.

Až po letech jsem si byla ochotná přiznat, že to možná nebyla pravda. Že jsem neletěla. Že mě v mém věku tolik vyděsila hádka rodičů, že jsem skoro náměsíčně prostě sedla na večerní vlak, kde jsem se schovala na toaletě a nechala se odvést.

Ale jako pohádka pro mé děti se mi tahle příhoda malého děvčátka líbila. A když jsem to jednou navečer dětem vyprávěla, měla jsem pocit, že jsem tehdy naposledy, zahlédla z venkovní tmy vykukovat dvě jasně tyrkysové oči...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Surynka Surynka | Web | 15. srpna 2012 v 10:09 | Reagovat

Pání! Dávám 5* a kdybych mohla, dám jich víc. Krásné... taková volnost a pocit bezpečí, přestože byla několik desítek/set metrů nad zemí a to kouzlo, kdy sledovala všechno pod sebou... závěr se mi líbil. Takové reálné zakončení něčeho, co by se SNAD ani nemohlo stát. Moc se ti to povedlo :-)

2 Kallia Kallia | Web | 16. srpna 2012 v 12:46 | Reagovat

No tak... tohle... já nevím! :D Nejdřív jsem se divila, má fantazie jela na plné obrátky a přemýšlela jsem, o co jde.
Napadlo mě mnoho věcí, kdo jsou ti lidé, jejichž hlasy jsou jiné ve dne a v noci. Přemýšlela jsem, kdo je ten chlapec s tyrkysovýma očima. A musím uznat, že se ti to sec sakra povedlo, klobouk dolů! Parádně tajemné :)

3 Fidelle Fidelle | Web | 17. srpna 2012 v 11:34 | Reagovat

[1]: Děkuji, takové vřelé reakce na takovou blbost... Řekněme, že jsem teď červená jak můj notebook :D Létání je něco, co jsem si vždycky přála umět. Snad tisíckrát jsem si představovala, jaké by to asi bylo. Prostě vzlétnout kam chceš :) A v téhle povídce jsem si taky trochu splnila sen ;) A co se týče závěru, připadalo mi to vhodné vzhledem k tomu, že právě zbytek děje je tak pohádkový :) Ještě jednou díky za krásnou odezvu :)

[2]: To víš... Nejtajemnější povídky jsou většinou o tom, že ze začátku je nedokážeš pochopit a pak ti to začíná docházet :D A sec sakra ti děkuju za to, že ses obtěžovala, si tu číst, i když jsem ti tak zdrhla :D

4 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | E-mail | Web | 22. srpna 2012 v 17:14 | Reagovat

Páni! Tuhle povídku jsem milovala už jen, když si mi ji posílala na skype. ;) Je to prostě tak smutné ale v nitru toho všeho je ta hřejivá naděje, a cizí neskutečný svět, který tě naplňuje. Tohle je prostě dokonalá povídka z neuvěřitelným zvratem, který člověka dokáže vtáhnout do děje a nepustit. Drží ho v bdělosti a s kukadly nalepenými na monitor! ♥ To miluju... Krásný děj a zápletka... A když jsi upravila ten úvod a dokončila to. No... Nemůžu absolutně nic namítnout! Je to nesmírně povedené. A věř mi, že tohle není blbost. ;) Tohle se řadí mezi ti nejoblíbenější povídky od tebe. :) Je to opravdu tak emocionální. ♥ A navíc ten překrásný obrázek, který mě nadchl. Opravdu se ti moc povedl! ♥ Krása...

P.S.: Tenhle komentář není vynucený a napsala jsem ho hrozně ráda. Přece můj názor pod takový - podle mě - skvost nemůžu vynechat. :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama