Svět pláče... Nevidíš?

8. srpna 2012 v 15:19 | Fidelle |  Originální jednorázovky
Ahoj, vy všichni. Všichni, co se měníte i zůstáváte stejní. Všichni, kdo se dostáváte z nejhoršího nebo jste šťastní.

Nevím, co k tomuhle říct. Bylo to psané ve zvláštní náladě a ta jsem to taky nechala. Je to zvláštní a divné a přesto mě to fascinuje, ačkoli svoje povídky jinak nemám moc ráda. Říkejte si ale, co chcete. Ne každý to může pochopit. To, co tahle povídka pro mě znamená už jen proto, že je v ní zmínka o dědečkovi... I když to celé má jen kolem tří set padesáti slov, pro mě to opravdu má tu hodnotu. Ne, nemíním vás tu zdržovat. Prostě čtěte a žijte a dělejte, co vás baví.



"Podívej se ven. Z okna. Co vidíš?"
Dívám se z okna a marně se snažím prohlédnout provazy deště. "Nevím, dědečku. Prší."
"Ne, to není déšť," odmítá, "svět pláče, podívej." ukazuje vzhůru, jakoby k mrakům.
"Ne, nic nevidím." zavrtím smutně hlavou a poodstoupím od okna, abych se zavrtala do dědečkovy náruče.
"Dědečku, ale proč by měl svět plakat?" zeptám se a nechápu.
"A proč by se měl svět smát?" skloní se ke mě a vodovýma očima mě pozoruje.
"Je jaro, dědečku. Čas radosti." pravím nechápavě.
"Ale proč je to čas radosti?" chce vědět víc, ale já mu zůstávám dlužna odpověď.
Chvíli mezi námi panuje ticho a pak zašeptám: "A proč je tedy svět smutný, dědečku?"
"Protože jsou smutní lidé..." zakýve hlavou a znovu si mě prohlíží.
"Ne." zavrtím se, "Ne. Lidé nejsou smutní. Tedy... Ne všichni."
"Ale ano, každý je v jádru smutný člověk," nakloní se ke mě, a v očích mu přeskočí slza. Jen tak. Vytvoří mokrou stopu přímo přes duhovku a ztratí se. "Každý uvnitř truchlí, víš? Nad svým osudem, nad osudem bližních. Ne, nikdo není zcela veselý."
Neklidně ho pozoruji. Posadí se na křeslo a mě si posadí na klín.
"Dědečku, já ale znám jen veselé lidi." prohlásím odmítavě a rukou si začínám pohrávat s jeho vousy.
"Ne, opravdu ne. Každý je smutný. Ale pokud chceš... Kdo je podle tebe tím neustále veselým šťastlivcem?" mluví tiše, jakoby k sobě, ale naléhavě.
"Mí spolužáci. Od rána do večera se smějí." pokrčím rameny.
"Obvykle právě ti nejveselejší mají nejsmutnější osud." odpoví on a já mu odpovím jen tázavým pohledem.
"Ten kluk, ten z první lavice, je podle tebe veselý, jak jsi říkala?" pohlédne na mě.
"Ano, pořád něco provádí." usměju se při vzpomínce na některé lumpárny.
"Ne, není. Nemá maminku, maličká. Chybí mu, ani nevíš jak. Trhá mu to srdce." nová slza se mu objeví v očích, než se naposledy zaleskne a zmizí. A já se nezmůžu na nic, než na pevný stisk dědovy ruky. Nedokážu se přemluvit k tomu, abych se ho zeptala, jak tohle ví.
"A co ten kluk vedle něj, ten je šťastný?" oplatí mi stisk a odhodlaně se mi zadívá do očí.
"Ne, ten ne! Vůbec si nás nevšímá a pořád se mračí." postěžuju si.
"Ale to je právě jeden z nejšťastnějších. Přemýšlí. Toulá se ve světě, kam za ním nemůžete. Má štěstí, které ale jednou pomine. Jako pro všechny." poslední větu řekne tak tiše, že si nejsem jistá, jestli ji opravdu řekl.
"A co ty, ty jsi šťastná?" věnuje mi zkoumavý pohled.
"Ano, dědečku, já ano. Mám celou rodinu s dost penězi, jsem zdravá a pořád mám, s kým si hrát..." umlčí mě, když mi přiloží prst na pusu.
"Ale uvědomuješ si, že i tohle pomine?" dívá se na mě s lítostí, "Jednou... Něco z toho zmizí. Přátelé, zdraví, rodina, peníze... Možná toho zmizí víc najednou. Užila sis teď dost štěstí, zatím, cos tohle všechno měla?" zpytavě se na mě zahledí.
"Já... Ano. Asi ano." prohlašuji bez přemýšlení.
Pak už se jen loučím s dědečkem a odcházím z podroví, abych pomohla mamince a večeří. Dědeček nepřijde, asi už spí. A pak, ráno, když jako vždy skáču do schodů do dědečova apartmá pod střechou, mě jako první udeří do tváře silné světlo z okna, které ještě včera bylo zatažené dešťovými závěsy.
"Dědečku, dědečku! Vidíš? Svět se směje!" usmívám se, když ho objímám kolem krku. Pak ale... Pouštím ho, poodcházím. Prohlížím si ho. Znovu jdu blíž a chytám ho za ruku. Ne, nazpět mi ruku tiskne pouze chlad.

"Dědečku!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | E-mail | Web | 8. srpna 2012 v 15:47 | Reagovat

Fidelle, tohle byla smutná nádhera... A bohužel pravdivá. Jen, jen bych tohle být dědečkem, nevyprávěla mladé holčičce. Každý tuhle pravdu pozná, ale někdy je lepší to do jisté doby nevědět. Je to nesmírně povedená povídka. S kouzlem a vlastním charizma. Líbí se mi... :) ♥

2 Chloe Chloe | Web | 8. srpna 2012 v 17:07 | Reagovat

Bylo to nádherné. Četla jsem to úplně bez dechu. Na konci mi po tvářích tekly slzy. Připadala jsem si, jako bych četla nějakou báseň, všechna slova tak dokonale ladí a do všeho zapadají... Moc se mi to líbí, jsi úžasná. Jdu si to přečíst ještě jednou...

3 Surynka Surynka | Web | 8. srpna 2012 v 20:20 | Reagovat

Četla jsem to bez dechu a jsem plná emocí... smutek a zároveň zvláštní radost. Akorát si myslím, že to dědeček nemusel té holčičce říkat... ano, je to realita, ale každý by ji měl objevit sám... možná se i trochu spálit, ale rozhodně nebrat dětem tu iluzi a říkat jim, jaký je svět doopravdy. To je můj názor (a jak tak čtu ostatní komentáře, to samé píše i Penn). Jinak je tó hezké (v jádru smutné) a žasnu nad tím, jak to dokážeš krásně přenést "na papír"...

4 Fidelle Fidelle | Web | 8. srpna 2012 v 23:54 | Reagovat

[1]: Myslíš? No, pravdivá asi ano... Ale to o dědečkovi, že by dětem měl vyprávět veselé pohádky s happy-endem... Dalším poselstvím téhle povídky bylo, že starší lidé jsou taky jen lidé. V realitě mnohdy zapomínají a dělají zvláštní věci. Proč se tedy v povídkách staví vždy na místo moudrých? Tímhle je nechci nijak znevažovat, někteří jsou i v reálu plní rad do života... Jen jsem chtěla narušit stereotyp. Nesmírně povedená, hotová za půl hodinky maximálně, s odfláknutým obrázkem a s kouzlem desi v nedohlednu :D Ale snažila jsem se. A snaha se cení, ne? Doufám... :D

[2]: Ne, to mi nedělej, budu si připadat jako spisovatelka! U mých povídek se nebrečí, to jim přidává na hodnotě, a moje povídky musí být zákonitě něčím odporným a nezajímavým ;) Hele, a znova si to čti jen na vlastní nebezpečí, ještě mi tam najdeš asi tunu chyb :D

[3]: Děkuji mnohokráte... Jinak odpověď pro tebe je stejná jako pro Penn. Ne vždy jsou staří lidé moudří a ohleduplní. Děkují, děkují, takovou chválu si snad ani nezasloužím ;)

5 Emm... Emm... | Web | 10. srpna 2012 v 15:11 | Reagovat

Víš, že jsi mi tak nějak pohlédla do duše? Ve chvíli, kdy žvaním nesmysly, se kolikrát jen usilovně snažím něčím přeřvat svoje zoufalství, všechny pocity...
jen málokdy ale jde poznat, kdy je ta legrace křečovitá a kdy jde opravdu od srdce... ale pohled přímo do očí to musí odhalit... vím to... znám to moc dobře...

Ten dědeček musí být úžasný... a v jeho slovech je tolik pravdy. má ji, a ta holčička se to jednou dozvědět musela...
díky moc, za tuhle krásnou smutnou povídku, řeklas mi jí toho tolik...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama