1.Kapitola

6. října 2012 v 16:14 | Fidelle |  Omnia vincit amor
Ahoj. lidi...

Jen jsem chtěla říct, že Omniu nemusíte číst. Jen se tu snažím sama dokázat sobě, že dokážu věc dovést do konce, ale postupně o tom začínám pochybovat. Zapomeňte na mou existenci a žijte si své skvělé životy v zapomnění na to, že jsem kdy byla ;)

Nekomentujte, nereagujte, dělejte, jako by nic...



Byl týden po pohřbu. Týden po tom, co ministerstvo nařídilo, přestat hledat těla táty a osmi dalších bystrozorů. Asi už jim došlo, že to nemá cenu. Gwin, tátův parťák, který měl v době té akce dračí spalničky, nám zařídil stěhování. Přestěhovaly jsme se na kraj Londýna k tetě, která nás uvítala s otevřenou náručí. Která k nám byla hodná a která hlavně měla dceru, která chodila do Bradavic - Lily. Už, když jsme přijely, bylo tohle jedno z nejdiskutovanějších témat. Můj nástup do školy. Mamka nechtěla ani slyšet o tom, že bych zase odjela do Krásnohůlek, nedej Merlin, že bychom se třeba vrátily do Francie.

A tak mamku napadl ten bláznivý nápad. Že bych třeba mohla začít chodit do Bradavic. Hrála bych si na angličanku, skvěle zapadla do davu. Ale hlavně bych si dodělala školu. Mohla bych si najít plnohodnotné zaměstnání, klidně i na ministerstvu a mohla bych mamce pomoct, jak jen bude třeba. Bylo mi šestnáct a narozeniny jsem slavila v lednu. Jen pět měsíců a pak už jsem mohla pracovat, být prospěšná. A přesto jsem se na to necítila. Možná by bylo přeci jen lepší, počkat na OVCE... Ale ty byly až za dlouho... Nebyla jsem si jistá, jestli by to tak bylo dobré.

Připadala jsem si pořád jako malá holka. Snad to bylo tím, že jsem nikdy neměla žádné kamarádky, které by mi připomínaly, co je úměrné mému věku. Nikdy jsem neměla kluka a nebyla jsem nijak zvlášť hezká. Jediné, co jsem měla byly knížky a sny. Sny o tom, že jednou budu mít normální život, rodinu, práci. A tohle všechno se teď zhroutilo, když zabili tátu. Vždyť já ještě nebyla připravená, postavit se na vlastní nohy a snad s tím pomoct i matce!

Ale i když jsem nechtěla, musela jsem. Nemohla jsem mamce nepomoct. A tak jednoho dne, kdy jsme zase diskutovali o mém možném nástupu do Bradavic, ozvala jsem se..

Seděli jsme v obývacím pokoji a pili čaj, jablečný. Já seděla mezi mamkou a Lily na pohovce, zatímco strýček a teta seděli v křeslech umístěných naproti. Mezi námi byl stolek a na něm umístěný Lilyin dopis z Bradavic se sepsanými pomůckami.

"Vážně si myslím, že by Charlotte měla dodělat školu." prohlásila mamka jako vždy, když jsme se o tom bavili.

"Jenže jak to pak sama zvládneš, Oceáne?" ozvala se teta v odpověď s čelem nakrčeným vráskami. Vypadala tak starší, než obvykle, ale poslední dobou jsem ji tak vídávala až příliš často.

"Ale prosímtě, i tady snad nějakou práci seženu. Nemyslím si, že bych to nezvládala. Koneckonců, psycholožka řekla, že obě už jsme zažehnaly ten nejhorší posttraumatický šok, takže je teď třeba jít dál.

"Charlotte by měla pomáhat." zamumlal strýček a promnul si strniště, "Už dávno není malé dítě, možná nemá cenu ji posílat do Bradavic, když už teď může pracovat."

"Ano, mami... Vážně nemusím dodělávat školu, všechno bude v pořádku, něco seženu i bez toho." pousmála jsem se a snažila se vypadat rozhodně, i když uvnitř jsem se pořád klepala v koutě.

A tehdy se na mě mamka ohlédla s trošku zamlženým pohledem. Prohlížela si mě a pak zprudka zavrtěla hlavou: "Ne, zlatíčko, ty pracovat nepůjdeš! Máš před sebou poslední rok a půl dětství, nemůžu ti ho jen tak vzít! Ne, ty půjdeš do Bradavic, budeš se tam učit, najdeš si přátele... Všechno bude dobré!"

Chtěla jsem protestovat, vážně chtěla. Chtěla jsem jí ukázat, jak dospělá jsem, jak si stojím za svým rozhodnutím. Jenže to byl můj problém, já ještě nebyla. A nebyla jsem schopná, říct matce už podruhé ne. "Ano, mami..."
Tehdy to začalo, ještě toho dne jsem dostala dopis od Brumbála, který mě vybízel k návštěvě Bradavic a ještě toho dne jsem mu poslala odpověď. Už nešlo couvnout zpět.

~.~

Letax mě vždy fascinoval. Jasně zelená zrnka lesknoucí se v dlani až do chvíle, kdy je kouzelník vydá na milost a nemilost plamenům. Hladovým plamenům, které jsou po pár vteřinách ovládnuty smaragdovou zelení... A tak tomu bylo i dnes, když mi mamka nasypala do dlaně trošku z toho, co nám zbylo a já jí s tichým "Bradavice" zmizela z očí. Točila jsem se rychle kolem své osy, viděla jsem spousty záblesků cizích domovů a temné saze mě nutily slzet. A stejně jsem si nedokázala pomoct a zase jsem si vychutnávala ten pocit, kdy jsem si představovala, že jsem Alenka, co zrovna spadla do králičí nory.

Když se svět konečně ustálil v jediném světelném bodě, který tvořil východ z prostorného krbu, pomalu jsem vylezla ven, oprašujíc prach, co na mě cestou uvízl. Až po několika sekundách jsem se rozhlédla okolo sebe. Stála jsem v prázdné pracovně, která působila obrovským dojmem. Přímo naproti krbu stálo obrovské křeslo, jistě pro ředitele, protože stěnu za ním pokrývaly spousty portrétů mužů a žen, kteří vesměs působili přísným a moudrým dojmem. Něco říkali, ale já je neposlouchala rozhlížeje se po místnosti, která pro mě byla takovou drobnou říší divů.

Křeslo stálo za velikým dubovým stolem, na kterém se vrstvily hromady pergamenů a knih. Bylo tu několik kalamářů i brků a myslím, že jsem tam někde zahlédla i ptačí peří. Peří, které jistě patřilo ptákovi, sedícímu na bidýlku vedle stolu, který si mě prohlížel spalujícíma očima, které připomínaly řeřavé uhlíky. Byl to fénix. Tohle bylo poprvé, co jsem ho viděla skutečného, naživo. Byl větší, než jsem si ho představovala, měl jasně oranžové peří, které při sebemenším pohybu vzbuzovalo dojem plápolajícího ohně.

Krom této kulaté místnosti tu ovšem byly i dvoje otevřené dveře, které oboje vedly do místností plných knih a podivných nástrojů, alespoň co jsem si mohla všimnout přes úský otvor.

"Dobrý den, slečno Evansová. Posaďte se, prosím, za chvíli se vám začnu věnovat." ozval se najednou těsně za mnou hlubší hlas, který však v tomhle podivném tichu zněl jako jasný zvon. A já úlekem nadskočila. Otočila jsem se tedy, ale nikdo za mnou nestál. A když jsem pak obrátila hlavu zpět, seděl za stolem postarší muž oblečený v modrém hábitu s na svůj věk až příliš bystrýma modrýma očima skrytýma za půlměsícovými obroučkami. Měl hodně výrazný nos, který možná vypadal jako zlomený a usměvavá ústa. Mimoto mu přes ramena dolů splývaly dlouhé šedivé vlasy protkané stříbrem doplněné o dlouhý plnovous.

A před stolem stálo pohodlné bledě modré křeslo, které tam vážně ještě před chvílí nebylo.

"No tak se přeci posaďte." pousmál se, rozpojil ruce a jednou z nich ukázal povzbudivě na křeslo. A já jako v mrákotách poslechla.

"Takže... Pokud se nemýlím, vy budete slečna Evansová, že?" mrkl na mě a aniž by čekal na odpověď, pokračoval, "Slyšel jsem o tom, co se stalo vašemu otci a upřímně toho lituji. Magie ale má i tu špatnou stránku a jednou se musel zase objevit někdo, kdo ji bude chtít využít. Můžu vás ale ujistit, že váš otec zemřel za správnou věc." Mluvil a mluvil a já měla čím dál tím větší chuť, zacpat si uši. Zacpat si uši a neposlouchat, co říká. Nepotřebovala jsem ujišťovat, že zemřel za správnou věc. Nepotřebovala jsem žádná další ujištění, že zemřel! Do očí se mi samovolně hrnuly slzy, které jsem se mrkajíc snažila skrýt před rentgenovým pohledem ředitele.

"...formalit, ano?" zaregistrovala jsem z nenadání a vyděšeně jsem zamrkala, když mi došlo, jak dlouho jsem ho asi neposlouchala. Zpanikařila jsem, tohle jistě neudělá moc dobrý dojem. V duchu jsem si nadávala a rvala vlasy. Navenek jsem se ale snažila zůstat klidná, a rozvážně jsem pokývala hlavou doufaje, že to projde.

Přeměřil si mě zkoumavým pohledem a já začala panikařit. Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že si nevšimne?! Proč já nána jsem prostě nepo...

"Dobrá, můžu se zeptat, kolik vám je let?" pousmál se a mě se najednou líp dýchalo. Fajn, tohle jsem zvládla...

"Š... Šestnáct, pane. V lednu mi ale bude sedmnáct." odpověděla jsem tiše pohled zabodnutý do bot.

"Šestnáct." zopakoval tiše a pohladil si plnovous, "Takže šestý ročník... Výborně, výborně, výborně. Kdybyste si vybrat, do jaké z našich kolejí byste šla, jakou byste si vybrala?" zeptal se se zkoumavým výrazem a mě polilo horko. Takovou otázku jsem nečekala. Ani trochu jsem nad tím nepřemýšlela. Vlastně jsem si pořádně nepamatovala jména jednotlivých kolejí. Co jen říct?! Těkla jsem pohledem směrem k Brumbálovi a pobízela sama sebe: 'No tak, řekni něco!'

"Já... Já o tom nepřemýšlela, pane." vymáčkla jsem ze sebe chraptivě přesvědčená o tom, že právě jsem si sama znemožnila přijetí do Bradavic. Musím být zařazená do koleje, abych mohla studovat. A já si nevybrala. Třeba právě tohle byla ta zkouška... Jestli sem patřím nebo ne. A já ji zkazila!

Brumbál se na mě ale povzbudivě usmál, vstal a položil mi ruku krátce na rameno, když kolem mě procházel, aby na okamžik zmizel v jedné z postranních místností a vzápětí se vrátil s kusem hnědé kůže, která se během několika okamžiků zformovala do zívajícího prapodivného klobouku.

"Takže, slečno Evansová, tohle je Moudrý klobouk. Používáme ho vždy na začátku školního roku k zařazení prvních ročníků. Občas ale přijde situace, jako ta vaše, kdy je nutno zařazování někoho staršího. Pro Klobouk to mnohdy bývá těžší, protože je zvyklý tvarovat lidské mysli a ve vašem věku už to tak úplně nejde. Proto mějte trpělivost a buďte k němu naprosto upřímná."

Mluvil natolik vážně, že jsem byla s to jen strnule kývnout. Jenže to už mi tajemný klobouk posadil na hlavu.
"Tak ses nám konečně ukázala..." zaslechla jsem kdesi, jakoby za levým uchem, "Už jsem na tebe čekal." Ten hlas byl starý, ale zároveň pořád melodický a jasný. Nedovolila jsem si ho přerušit.

"Ale co teď s tebou? Už jsem o tobě přemýšlel... Hodně jsem o tobě přemýšlel. Ale co teď vidím... Hm... Není to, co jsem předpokládal." zněl hodně zamyšleně a já se začínala bát, aby mnou vážně nebyl až příliš zklamaný, protože ačkoli mě neznal, zřetelně jsem nebyla podle jeho představ.

"Je to jako drobná válka... Potenciál nebo osud, hm? Jistě, jistě, chápu.. Osudu nelze uniknout. Ale přesto... Kam tě poslat? Vidím tu jistou inteligenci, to ano, ale... V osudu máš napsanou velikou odvahu. Ne, té zatím nemáš dost..." mumlal si jakoby pro sebe a já si připadala až trošku provinile, že ho poslouchám.

"Odvaha je ale třeba... Pro tebe i pro tvé přátele... Možná bych tě měl poslat k Nebelvírům, to ti jen prospěje. Ano, ano, odvaha, to je přesně to, co potřebuješ, abys jednou mohla chránit své přátele... Až se objeví Matthew, ano, ano, ano... Potřebuješ odvahu, je to jasné." Čím déle jsem poslouchala, tím víc jsem se v jeho monologu začínala ztrácet zpět do reality mě uvedlo až zřetelně vyslovené a definitiví: "Nebelvír."

Když mi Brumbál sundal klobouk z hlavy, usmíval se víc, než předtím. "Takže Nebelvír... Myslel jsem si to. Minerva bude nadšená." Říkal to tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli vůbec mluví ke mně, takže jsem jen seděla ve snaze vypadat neutrálně.

"Minerva McGonnagallová je tvá budoucí kolejní ředitelka. Jdi za ní, provede tě po škole a dá ti další pokyny. Já teď mám nějakou práci." ukázal s úsměvem k papírům v knihovně a já kývla.

"Ovšem, pane řediteli. Kde ji ale najdu?" zeptala jsem se trochu nesvá z toho, že budu chodit po hradě s cizí ženskou.

"Tady." ozvalo se ode dveří, kam jsme se já i Brumbál hned otočili. Stála tam žena ve středních letech s kloboukem trochu nakřivo a hábitem trošičku umazaným, jinak ale budící respekt. Oči měla vážné a v tu chvíli tak nějak radostně planoucí a pusa stažená do úzké linky se vmžiku roztáhla do úsměvu.

"Dobrý den, Albusi. Tohle musí být slečna Evansová, že ano? Dobrý den, slečno. Když dovolíte Brumbále, už si ji odvedu." zadrmolila mírně chaoticky a při poslední větě mě už držela za rukáv a jako šelma vyčkávavě pozorovala Brumbála.

"Nic jiného bych ani nečekal, Minervo." usmál se v odpověď ten, naposledy mě pozdravil a opět si z knihovny přivolal papíry. Jenže to už jsem neviděla, protože jsem i s profesorkou McGonnagallovou sjížděla po kamenných schodech pryč směřujíc ke dvěma nejnudnějším hodinám mého života, které však měly být prologem všemu zajímavému, co se ještě mělo stát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emma Emma | E-mail | Web | 6. října 2012 v 22:08 | Reagovat

Napriek zákazu si nemôžem pomôcť a musím to okomentovať:D
Páči sa mi to a fakt ma zaujíma, ako sa to bude vyvíjať ďalej...pekne napísané:)

2 Nejhorší člověk na světě - Fidelle Nejhorší člověk na světě - Fidelle | 7. října 2012 v 11:53 | Reagovat

[Smazaný komentář] Emm, je mi moc líto, jak se v poslední době chovám, takže... Vážně by bylo skvělé, kdybys na mě nespoléhala... Je mi to líto, ale vidíš, co dělám. Vážně se omlouvám, že nedokážu být ani dobrá kamarádka, ani "autorka" ani člověk... Omlouvám se. Prostě mě zavrhni a zapomeň na mou existenci.
Mě už jen unavuje všechna zodpovědnost na mě. Nikdy jsem nebyla zvyklá, mít tolik kamarádek, tolik zodpovědnosti. Nikdy jsem se nenaučila, jak být dobrým přítelem a to je podle mě těžké. Snažím se vám pomáhat, být veselá, bavit se s vámi tak, aby se nic nezvrhlo... A nepomáhá to. Nenarodila jsem se, abych byla kamarádkou. A je to na mě poznat.
Já jen... Už nevím, jak pomáhat, jak reagovat. Mám taky své starosti a už mě unavuje, když pořád přemýšlím nad vámi, co by vám snad mohlo pomoct.
A děj jsi komentovat nemusela, nikdo tě nenutil. Já to psala už na začátku...
Víš co? Vážně... Nevím, co dělat. Jsem k ničemu a vím to... A přeci jen si chci udělat radost aspoň tím, že dopíšu Omniu. - Udělám nejsobečtější věc na světě a vy konečně uvidíte, jaká jsem.

[1]: Děkuji moc, tohle si ani nezasloužím... Ale díky... Je dobré vědět, že tvá návštěva nebyla jen jednorázová...

3 Emma Emma | E-mail | Web | 7. října 2012 v 20:11 | Reagovat

[2]: Nechcem ti ani kázať, ani prehovárať do duše, ani ťa presviedčať, ale najmenej čo môžem urobiť je, že poskytnem svoj uhol pohľadu.
Každý prechádzame svetlejšími a tmavšími obdobiami..niekedy má človek proste pocit, že naňho padajú všetky povinnosti sveta..že nič nezvláda, nestíha, je absolútne neschopný..niekedy možno až prebytočný pre túto spoločnosť..
Lenže potom prídu časy, na ktoré sa oplati počkať, pretože v jednej chvíli zistí, že tá trnistá cesta ku šťastiu alebo možno len malej zmene (ktorá môže byť zásadná) sa oplatilo čakať a trpieť, zúfať a ktovie čím všetkým si človek musel prejsť. Netvrdím, že ten úžasný pocit príde, keď sa najbližšie prebudíš...stať sa to môže v tej naneočakávanejšej chvíli
S tým čo tvrdíš o kamarátstve musím nesúhlasiť. Každý si zaslúži priateľa a každý dokáže byť priateľom! Len musíš natrafiť na tých správnych ľudí. Niekedy je však náročnejšie začleniť sa do tejto spoločnosti a keď človek vnútorne nepociťuje, že to priateľstvo je správne, tak to predstiera, ale rozhodne nie je šťastný..potom z toho vzíde zmätenosť, nespokojnosť a zúfalstvo...Možno som netrafila do čierneho, možno úplne odbáčam od podstaty toho problému, čo ťa trápi..
Komentovať som síce nemusela, ale dej sa mi naozaj páči a je originálny, takže sa vrátim aj nabudúce..moja návšteva rozhodne nie je jednorázová..
Myslím, že tvoj stanovený cieľ je správny a rozhodne to nie je sebecké! Pokojne si napíš čo chceš, tvor si ako chceš, neber ohľady na ostatných, buď sama sebou a hlavne si nepripúšťaj, že si k ničomu! Pretože to nie je pravda! Nikto taký nie je!
Možno je tento komentár mätúco napísaný,ale snažila som sa len v skratke reagovať na tvoju odpoveď...Neviem, či ti pomôže, bola by som rada, kebyže hej:)
A hlavne nezabúdaj! - Po každej búrke príde slnko..

4 Lilyan Lilyan | 9. října 2012 v 21:10 | Reagovat

Ach Lottie, Fidellienko je to krásné dokonalé a ach prostě je to skvělý! Nevím co proti sobě máš jsi sympatickej človíček :) Jsi prostě určitě skvělá holka a co? Já taky nebyla narozená proto být kamarádkou a teď jsem věčně smutná kvůli klukovi.. Jen chci říct, že píšeš skvěle a nedokážu zapomenout a proč? Protože jsi sympatická holčina a kdybych tě znala chtěla bych aby jsme byly kámošky :) Jsi skvělá sympatická holka Fidellinko to si pamatuj a krásná kapitolka však víš :)

5 Surynka Surynka | Web | 9. října 2012 v 21:27 | Reagovat

Mco krásné, ale myslím si, že to ani předělat nepotřebovalo :-)

6 Lilyan Lilyan | Web | 9. října 2012 v 21:34 | Reagovat

Mimochodem koukni ke mně na blog na jednorázovku pro tebe Fidellko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama