2.Kapitola

11. října 2012 v 17:55 | Fidelle |  Omnia vincit amor
Ahoj, lidi.

Tak nějak mě přepadla dobrá nálada a já si nemohla pomoct a rozhodla jsem se zveřejnit další kapitolku. Než to přejde :D

Tááákže... No, jak mě znáte, jako vždy musím předeslat, že to není nic moc a vážně je to trošku depkózní, nudné a plné filozofování. Ale nebojte, další kapitoly už by takové být neměly!

Ani se mi nechce moc mluvit, ale neodpustím si nějaké to věnování, které si tentokrát mezi sebe bude muset rozdělit víc lidí. - Emmanuelle, protože.... Za dopis, naději, přátelství i... všechno. Pak taky Emmě, která mi vážně pomohla, ačkoli mě vůbec nezná a čte u mě, ačkoli mě nezná a... A že je nový čtenář - to se u mě moc nestává :D A pak taky Lily, za tu krásnou povídku a za to, že je vážně milá :) Pomáháte mi, všechny, ani nevíte jak. Přesto jsem se ale zapřísáhla, že limit tří lidí nepřekročím a ostatním se snad poděkování dostane příště ;)

P.S.: To filozofování a mé kecy se podepsaly i na délce, takže kapitolka má přes čtyři tisíce slov.

P.P.S.: Ale na druhou stranu můžete díky tomuhle filozofování poznat, co se děje v mé hlavě, když mám vážně depku - tyhle všechny emoce... to všechno je inspirováno tím, co jsem vážně zažila.

P.P.P.S.: Kdyby se vám cokoli nezdálo, dejte vědět ;)



Déšť bušil jako zběsilý do střechy tetina brouka, když jsme projížděli zaprášeným, starým Londýnem. Venku nebylo vidět ani na krok, jak důkladně dešťový závoj zakrýval ulici. Občas se za okýnkem mihla skvrna, která snad mohla být člověkem, stejně tak to ale mohla být jedna z výkladních cedulí, které nestihli unavení, věčně ospalí obchodníci z této čtvrti uklidit. Nevnímala jsem hraně veselý rozhovor mezi tetou a Lily, který občas uvázl v trapném tichu, jež rušil jen všudypřítomný déšť.

Mamka taky koukala z okna, jak jsem to alespoň tušila z periferního vidění, protože jsem byla natolik zabraná do úvah, že jsem nebyla s to, otočit hlavu směrem k ní. Podpírala jsem si hlavu a střídavě se snažila prokouknout skrz vodnatou vrstvu na okně a sledovat všechny ty dorážející kapky, které se hned po dopadu rozpadly do stovek mikrokapiček, které se vzápětí spojily s onou průhlednou clonou.

A tak to mělo být i se mnou. Měla jsem na několik okamžiků být ta jiná, divná, pak se ale ztratit v davu Bradavických studentů. Mělo to trvat jen několik dnů, než na mě ostatní přestanou třeštit oči, kdykoli mě potkají na chodbě. V to jsem tehdy doufala, aniž bych věděla, jak marná tahle naděje je.

Nikdy bych si nebyla všimla, že auto zastavilo, kdyby mi má sestřenka nezatřásla ramenem. Něco jistě říkala, smála se u toho. Já ji ale nevnímala. Nesnažila jsem se vnímat. Jen jsem jako ve snu s očima upřenýma kamsi neznajíc objekt pozorování. Nevím, jak mě v té chvíli přepadla myšlenka na tátu. Netuším, kde se vzala a jakto, že se mě držela po celou dobu, co jsem šla s mamkou pod starým černým deštníkem.

Netušila jsem, kudy jdeme. Všechno jsem viděla jako přes to okýnko auta, po kterém tak tiše stékaly kapky deště. Jako by mě někdo odpojil od světa, byla jsem jako zavřená v autě. Sama hledíc na svět skrz mokrou clonu. Až, když si jedna ze slz našla cestu po mé tváři směrem k bradě, zamrkala jsem. Mamka si ničeho nevšimla. Kráčela ráznými kroky, mě vedla za sebou a já si až teď uvědomila, že za sebou táhnu těžký kufr. Nechala jsem slzu seschnout a vychutnávala si ten pocit necitlivosti, jakou ten suchý pramínek zanechal na tváři. Pohled jsem měla zabodnutý do podlahy, snažíc se působit, jako bych tu nebyla.

Vystoupali jsme po schodech. Mamka mi pomohla s kufrem, což mě přimělo jen na pár sekund rozlepit suché rty a vymáčknout ze sebe něco jako "merci". Vzápětí jsem rty ale zase sevřela, vzdorujíc tak aspoň trochu ostrému větru, který mě surově uhodil do tváře hladíc ten pramínek chladným prstem. Otřásla jsem se, jak moc mi představa ruky na mé tváři připadala reálná. Zvedla jsem pohled a upřela ho před sebe snažíc se ani netknout se jím tváře kohokoli cizího. Snad ze strachu, že by ten někdo ucítil tu bodavou zvídavost ve tváři a otočil se směrem ke mě. Ze strachu, že by si mě někdo všiml.

Pohledem jsem se prodírala davem a kdykoli jsem byť náznakem zahlédla záblesk očí, uhnula jsem stranou. Nakonec můj pohled skončil na vzdáleném zděném sloupu, za kterým končila střecha. To už mi ale mamka stiskla rameno a já se jako na povel zarazila.

"Tady..." zamumlala jemně, když se ke mě sklonila a polechtala mě vlasy po tváři. Ještě chvíli jsem bloudila očima po horizontu, než jsem se k ní otočila, zachytíc její nepatrné potřesení hlavou směrem k podobnému sloupu jako v dálce, jen pár metrů od nás. Když jsem jí pohlédla do očí, cosi mě přinutilo sklopit zrak a najít Lily a tetu, které se tlačily ke kolejím těsně vedle nás. Někdo do mě vrazil loktem, někdo mi šlápl na nohu. Měla jsem pocit, že jsem někde zaslechla tichou omluvu, ta ale stejně tak mohla být jen výplodem fantazie.

Dav prořídl a já se konečně nadechla vzduchu oproštěného od těžkého pachu zpocených, mokrých lidí ženoucích se kupředu. Pohlédla jsem na mamku čekaje na pokyn. Tady nebyl žádný vlak, žádné nástupiště devět a tři čtvrtě. Byly jsme tu jen my, sloup a pár kroků od nás vysela oprýskaná cedule deset. Určitě hodně pamatovala. Byly na ní znatelné čáry fixou, jak se ji někdo snažil pokreslit, ale zdejší pracovníci se co nejpečlivěji snažily fixu zamaskovat. Na dolním kraji neměla lak, snad spadla na zem, zatímco se tu procházeli lidé čekající na vlak. Možná spadla na někoho z nich, mohla je říznout. Ale taky nemusela.

"Charlie?" už podruhé mi mamka stiskla rameno, aby mě zavolala zpět z myšlenkových cest, kam se za mnou nemůže vydat ani ona. "Slyšelas tetu?" Její tón byl trošku tvrdší, než předtím, přesto jsem si toho v první chvli nevšimla. Jen jsem neznatelně trhla hlavou v záporné odpovědi. "Vaše nástupiště je za tím sloupem, musíme projít." zamumlala trošku nesrozumitelně, mimoděk mě hladíc rukou po vlasech. V první chvíli jsem vytřeštila oči, v té druhé jsem si ale mlčky musela přiznat, že je to chytré, protože žádný mudla by jen tak nevrazil do sloupu. "Tak pojďme." zachroptěla jsem po chvíli ticha, kdy se jejich pohledy upíraly na mě, snad očekávaje reakci, pevněji sevřela kufr, vyslala pohled k mamce, která se mě vzápětí chytila a společně jsme prošly přepážkou.

Když jsem se zavřenýma očima vyšla na kouzelnickém nástupišti, jako by mě do sebe na pár momentů pohtil vítr. Hladil mě, cuchal mi vlasy, těžkal kufr. A pak mě opustil. Nechal mě tam samotnou, opuštěnou, rozcuchanou, mrňavou... Jako táta. Když jsem pak otevřela oči, setkala jsem se s pronikavou modří s odleskem starostlivosti v očích mámy. Nekomentovala to, pouze se s lekým kývnutím odvrátila a poodstoupila od překážky, kterou vzápětí s úsměvem prošla Lily následovaná tetou Evansovou.

Chvíli jsme tam jen tak stály, mlčely a vyměňovaly si pohledy, vědouc, co bude následovat. Co musí následovat. Počítala jsem si to v hlavě. Sedm vteřin. Dlouhých sedm vteřin, které se zdály nekonečné, dokud teta neprolomila ticho odkašláním. "Echm... Takže... Vlak odjíždí za deset minut..." Nevšímala si toho, že se všechny naše pohledy během okamžiku upřely k ní. Ne, jí to nevadilo, ona totiž byla normální - narozdíl ode mě.

"To bychom se měly rozloučit." ozvala se mamka hlasem, který jako by vůbec nepatřil jí. Zachytila jsem Lilyino rozpačité přikývnutí i tetin úlevný úsměv. Byla řada na mě, abych něco udělala, už zase. Chvíli jsem stála jako z kamene, pak jsem se ale robotickým pohybem otočila k mámě a křečovitě ji sevřela v náručí. Ona se mi opatrně vykroutila, pak mi položila ruce na ramena a sklonila se ke mě tak, že jsme se čely dotýkaly. Kdyby se mi opět nezačal rozpíjet svět, dokázala bych rozpoznat každičký tón modři skrývající se v jejích očích.

Abych zahnala slzy, rychle jsem zamrkala a přinutila se upřeně hledět na tmavé panenky uprostřed. Její tvář se mi po dlouhém neměnném pohledu slila v jednu velikou skvrnu, přesto jsem ale držela oči v jedné poloze. Mamka mezitím natáhla levou ruku a jemně mi ji zabořila do vlasů. Několik okamžiků jimi jen tak projížděla, česala je prsty, pak se konečně narovnala a objala mě pevně kolem krku právě ve stejnou chvíli, kdy ke mě slabý větřík donesl její šepot.

"Budeš mi chybět."

"Ty mě taky."

Netušila jsem, jestli k ní má odpověď dolehla, ale podle toho, že mě sevřela ještě víc, jsem podvědomě tušila, že ano. Nemluvily jsme, jen jsme tam stály pevně svírajíc jedna druhou v bláhové naději, že nás nic nerozdělí. Bylo mi jasné, že Lily a teta už se jistě dávo rozloučily. To mi ale bylo jedno. Tehdy mi bylo docela jedno, že si nás jistě prohlížely stejně, jako si opatrovatelé prohlížejí opičky v ZOO. Přeci jen... Tohle byla mamka. Měla jsem jen ji, táta byl pryč. Najednou jsem měla chuť, zachovat se jako pětileté děcko. Zahodit kufr, dupnout si, a zůstat už navždycky s ní.

Čím déle jsem tam s mamkou stála, tím víc se mi do mysli vkrádal zvuk tikajících hodin. Tikajících pořád a neúprosně. Po minutě jsem měla sto chutí na někoho zařvat, ať je zničí, ztlumí, dostane pryč odsud... Po dvou minutách jsem si chtěla zacpat uši, od čehož mě odradilo jen tělesné teplo, které jsem pod nimi cítila. Po třech minutách jsem otevřela oči a upřela je na ciferník, na kterém vteřinová ručička odtikávala posledních pět minut do jedenácti hodin.

Očima jsem vyhledala Lily. Měla jsem pravdu. Pokukovala zvědavě střídavě na nás, střídavě na hodiny. S nelibostí jsem se odtáhla od mámy. Pohled jsem před tím jejím sklopila k zemi a ona ode mě poodstoupila, naposled mi tisknouc rameno.

"Táta... Pořád je tu s námi. Bude mi tě hlídat." zamumlala tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli ta slova patřila vůbec mě nebo je pronášela pouze k sobě. Pro jistotu jsem ale kývla a naposled se na dálku očima dotkla těch jejích.

"Budu ti psát." zašeptala jsem a zvětšila ustoupením prostor mezi námi. Ona se chápavě pousmála a přísahala bych, že jsem v koutku jejího oka zahlédla záblesk slzy. Odvrátila jsem se ve snaze utéct skutečnosti, že právě opouštím tu jedinou věc, kterou ve svém životě tady a teď znám. Kufr jsem sevřela, až mi zbělely klouby a mrkla jsem směrem k Lily.

"Jdeme?"

"Jasně." vyhrkla ta okamžitě, trhla sebou, natáhla se pro kufr a rychle vlepila tetě pusu na tvář. Dívala jsem se na to trošku závistivě. Ne, takhle jednoduše by to u nás nešlo. Nasucho jsem polkla a radši jsem ještě naposled neurčitě mávla směrem, kde jsem tušila tetu, načež jsem nechala Lily, aby se vecpala přede mě a prorážela nám cestu davem plných usmívajících se rodin, které se těšily, až se zase všichni pohromadě sejdou. Tak, jako já ne.

~o~

Sraženina mého dechu ulpívala na skle pokrývaje ho falešnou mlhou. Chvíli jsem si do ní chtěla něco začít kreslit, jenže jak jsem tak bloudila po cestičkách jemných, malých kapiček usazených na tom úzkém kroužku skla naproti mé puse, která se rozplývala každým okamžikem, jak jsem zkoumala podivně dokonalou scenerii, neodvážila jsem se ji zničit neuvážeností. Nechtěla jsem narušit vše, co tam bylo, jediným nesmyslným pohybem. Nechtěla jsem se stát tou, co ničí, byť jen takové maličkosti. Ale u těch to právě začíná...

Lily otevřela okno a já neprotestovala. Nedokázala jsem odtrhnout oči od mlžného závoje, který chránil mou tvář před lidmi tam venku, který mi tolik učaroval svou magickou obyčejností. Byla jsem ztracená. Ve světě kapek, závojů, němého pozorování. Ale v tu chvíli mi to nevadilo.

Londýnský vzduch mě naposledy ofouknul v připomínce odjíždění. Vlak sebou trhl a dal se do pohybu, zatímco já se zvedla a rychle vystrčila hlavu z okna v původním úmyslu, zamávat ještě mamce. Jenže ostrý vzduch a jemné, štiplavé kapky, do kterých mezitím přešel prudký liják mě donutily zavřít oči. Bylo to... Jako bych se topila. Docházel mi vzduch. A někdo mě tisíci drobnými jehličkami bodal do tváře. Protřepala jsem hlavou, abych tu představu vyhnala z hlavy a zprudka otevřela oči. Byli jsme u posledního kousku nástupiště, za ním už koleje uháněly kamsi do dáli.

Zamávala jsem, ze všech sil. Ačkoli mi bylo už tehdy jasné, že mě mamka nemůže vidět. Svou chvíli jsem propásla. Chvíli na poslední rozloučení s mámou. Do očí mi vhrkly slzy. Už zase. Ale tentokrát jsem je nezaháněla. Tentokrát jsem hleděla z okna, cítila slané pramínky ztékající po tvářích a nechala je kropit deštěm, který se k nim svorně přidával. Oba přeci byli voda, proč by se tedy od sebe drželi? Voda k vodě, člověk k člověku. Tak by to aspoň mělo být...

Už dávno jsem před sebou neviděla nádraží. Ne, teď jsme jeli po vyšší trati, ze které jsem pozorovala chudší čtvrti Londýna, jež po mě natahovaly špinavé hnáty bytovek. Radši jsem od nich odvrátila pohled a zahleděla se do trávy, která rostla u kolejí. Nestíhala jsem rozeznávat jedotlivá stébla, jeli jsme příliš rychle. Jednolitou světle zelenou občas narušil akorát odlesk mé slzy, která spadla z brady nebo ze špičky nosu, na moment se zableskla v mém zorném poli a pak zmizela v trávě. Sama. Jemná, drobná kapička slané vody uprostřed neprostupné zeleně.

Lily něco říkala, ale její slova mi přehlušoval vítr. Jakmile doletěla k oknu, utrhl mi je od uší a mrštil s nimi do dálky. Nenamáhala jsem se poslouchat. Vítr mi hučel kolem uší, tráva se vlnila, když kolem ní vlak projížděl a mraky v dálce se pomalu ubíraly k Londýnu.

Slzy oschly během chvíle, díky větru, který se po nich projížděl chvílemi tak příjemně, jako když sjíždí kopec na lyžích a chvílemi tak bodavě, jako brusle zarývající se hluboko do ledu ve snaze udržet svého majitele na nohou. S lehkým povzdychnutím jsem odstoupila od okna a posadila se na sedačku naproti Lily. Pořád jsem cítila studený podzimní vítr šlehající mě do tváří a před očima se mi dělaly mžitky, snad kvůli absenci vší té zelené.

"Neposloucháš mě..." ozvala se Lily lehce vyčítavě a narušila tím monotónní souznění jejího hlasu a zvuků jedoucího vlaku. Nevzhlédla jsem, jen jsem sebou lehce trhla.

"Promiň." zamumlala jsem trošku zahanbeně a do tváří se mi nahrnula krev.

"Ptala jsem se, jestli s sebou náhodou nemáš nějakou knížku." podotkla po chvíli mlčení a já mimoděk zahlédla, jak si přehodila nohu přes nohu.

Vymáčkla jsem ze sebe jakýsi nesrozumitelný zvuk, který mohl znamenat cokoli. Něco hluboko ve mně jí prostě nechtělo odpovídat.

"No tak, nějakou určitě máš! Viděla jsem jich takovýhle sloupek u tebe v pokoji." zněla trošku uraženě, to jsem ale nezaregistrovala. Jediné co mě zajímalo bylo to, jak to ví.

"Tys byla u mě v pokoji?" dělala jsem, jako bych neslyšela první část věty a přinutila se vzhlédnout. Přestože mi stále ještě trošku hořely tváře, snažila jsem se vypadat co nejvážněji.

"Skladujeme tam povlečení, musela jsem." pokrčila rameny a upřela na mě zelený pohled, do kterého se snad snažila dostat alespoň trošku studu. A já neodpovídala. Neměla jsem, co říct. K tomu, aby tam šla, měla důvod. A neudělala nic špatného... Jen prostě vešla.

"Nevěděla jsem, že by ti to tak vadilo." zamumlala, zatímco já pohledem propalovala už zase podlahu, "No... A... Hm... Nepůjčila bys mi teda nějakou knížku?"

Vzhlédla jsem. Trošku váhavě. Nevěděla jsem, co na to říct. Půjčit, nebo dělat uraženou... Nakonec jsem ale vstala a natáhla se pro kufr na přihrádce, složila ho na sedačku a vytáhla pětici knížek, které ležely hned nahoře. Opatrně jsem je položila na sedačku a mávnouc k nim rukou jsem špitla: "Posluš si..."

V odpověď se natáhla po jedné z knih, pousmála se na mě a kývla. "Díky." Já se také přinutila k úsměvu a smířlivě skryla tvář mezi stránkami Snu. Ani jsem nečetla... Snad jen přemýšlela. Proplouvala jsem stránkami knihy, zatímco jsem společně s hrdiny příběhu prožívala ona dobrodružství magické noci. A oni cestovali se mnou. Přišli pro mě, povídali si se mnou a já se usmívala víc, než to za poslední dny bylo možné. Sundali ta těžká závaží byť jen na tu chvíli z koutků mých úst a ty samovolně vyletěly vzhůru. A tam se také pohupovaly, jak bárka na tyrkysovém moři, až do okamžiku, kdy se otevřely dveře.

"Jé, ahoj Ev... Lily." ozval se ode dveří chlapecký hlas a já sklonila desky knížky níž, abych si dotyčného prohlédla. Právě včas, abych zahlédla, jak zprudka Lily praštila knížkou o sedačku. Trošku mě to zamrzelo, ale mlčela jsem. Radši jsem sledovala Lilyin tvrdý pohled směrem ke klukovi našeho věku s delším špičatým nosem, hnědýma očima skrytýma za obdélníkovými rámečky slabších brýlí a vlasy, které působily trošku načepýřeným dojmem. Jednu ruku držel rozpačitě v kapse a tou druhou se škrábal na hlavě. Nepůsobil vyloženě nesympaticky. Ne, tehdy ještě ne.

"Co chceš, Pottere?" zeptala se tónem diplomata držícího v ruce granát. Nějak jsem nechápala, kde se vzal ten náznak potlačeného vzteku ze zoufalství, který tam někde hluboko v jejím hlase bublal společně se slovy pronášenými rádoby znuděným tónem.

"Jen se tě zeptat, jak se máš. A taky, jaké jsi měla prázdniny." zamumlal tónem dítěte, které bylo nachytáno při něčem hodně špatném. Podíval se na Lily stydlivým pohledem a trošku nervózně se usmál, zatím co mě tak nějak ignoroval, za což jsem byla jedině ráda.

"Prázdniny byly skvělé, škoda jen, že tě přes ně nenachytali při kouzlení." odfrkla si Lily a skřížila ruce na prsou, "Třeba by tě pak vyloučili z Bradavic a já bych už od tebe měla pokoj."

"Je mi už skoro sedmnáct, Lily." zasmál se Potter s úsměvem stylu filmové hvězdy, "Pořád na to zapomínáš."

"Možná je to tím, že se tomu jen těžko věří. Podle mentálního věku bych ti hádala pořád jedenáct." obrátila oči v sloup a přeměřila si ho pohrdavým pohledem.

"No, je fakt, že kdykoli tě vidím, připadám si zase jako malý, pitomý prvák, co tě tenkrát sledoval na Zařazování." zavřel oči a pomalu vdechl nosem vzduch, jako by vzpomínal na něco překrásného, tu představu narušovaly jen jeho cukající koutky.

"Možná bys mě měl přestat vídat, jestli to má na tebe takový vliv." zamračila se Lily a vstala, aby se postavila přímo naproti němu a probodla ho celkem zlostným a pevným pohledem na to, že byla o hlavu menší, než on. "A proč nezačít právě teď? V zájmu svého zdraví radši jdi." S těmito slovy mu zabodla do hrudníku ukazováček a pomalu ho postrkovala ke dveřím nedbaje na jeho tiché protesty. Když se nakonec octl na chodbě, zabouchla mu dveře před nosem a zatáhla závěsy, které však nemohly ani v nejmenším ztlumit výbuch smíchu z venku.

Lily se zarazila zády ke dveřím, jako by jí někdo zmrazil kouzlem. Otočila se a malým průzorem mezi závěsy prohlédla na chodbu, aby sebou vzápětí mrskla na sedačku s výrazem masového vraha, mumlaje: "Pobertové... No to jsem si mohla myslet!"

Ne, nechtěla jsem se ptát, kdo jsou ti Pobertové zač, ani proč byla tak zlá na toho neznámého kluka. Ale snad právě proto naše konverzace došla konce a my celou cestu jen mlčely, občas po očku pozorujíc jedna druhou. Ale ani jedna z nás nenašla odvahu narušit to definitivní ticho, které se mezi nás postavilo jako hradba a které nám sem přinášelo útržky rozhovorů z jiných kupé. Ale mě to nevadilo. Přesně na tohle jsem tehdy byla zvyklá. Sedět a poslouchat.

~o~

Lehce mrholilo, když jsme s Lily přecházeli od vlaku ke kočárům bez koní. Nebylo to vůbec příjemné. Studený deštík bodal do tváří, nutil mě přivírat oči a jemné kapičky zachyceně na řasách se mi nepříjemně rozplývaly před očima. Bláto mlaskalo, jako by chtělo pohltit každého, kdo do něj vstoupil a kolem mě se hrnuly davy studentů s nedočkavými výrazy ve tvářích. Lily mě navzdory mému odmítavému výrazu uchopila pevně za rukáv ve snaze nerozdělit se. Lidé do mě vráželi, strkali se, šlapali si na nohy... Ale všem se to zjevně zdálo docela normální. Lily byla naštěstí jen o kousek vyšší, než já, takže jsme se po nějaké době poměrně bez úhony vynořily u kočárů.

Sama vylezla na schůdky k jednomu z nejbližších kočárů s otevřenými dveřmi a pohledem mě vyzvala, ať jdu také. Neměla jsem na výběr, nechtěla jsem skončit v kočáru s někým naprosto neznámým, tak jsem se vydala za ní. A to byla největší chyba mého života. Anebo taky ne...

"Ahoj, Lily, je fajn, že's přišla. Drželi jsme ti místo!" zaznělo z temného vozu, a Lily se na místě zarazila, načež se trošku vyděšeně otočila. To zděšení jí během chvíle ale zmizelo z očí a vystřídal jej menší vztek.

"Pottere. Co. Tu. U. Merlina. Děláš?!" kouskovala pečlivě každé slovo a drtila je mezi zuby. Já mezitím trošku ucouvla a sestoupila zas o schod níž.

"Čekám tu na tebe..." pronesl Potter v odpověď trošku smutně, pak ale ještě o něco smutněji dodal: "A Tichošlápek s Péťou taky... Chtěli by se ti omluvit za ten nemístný smích, který sice byl odpovědí pouze na mé chování, ale myslím, že tebe urazil taky." mluvil jako stará kniha.

"Jasně, omlouváme se, Evansová." zaslechla jsem melodické prohlášení ukončené lehkým uchechtnutím.

"Jestli si myslíš, že s tebou pojedu v jednom kočáru, Pottere, tak..." začala výhružně, a jala se sestupovat, když málem spadla, jak sebou kočár trhnul.

"Ale no tak, Lily, už odjíždíme, nemůžeš si stihnout vyměnit místo. Pojď dovnitř, prosímtě." slyšela jsem chlácholivý hlas a vzápětí jsem viděla mizet Lilyina záda ve voze, což se samozřejmě neobešlo bez jejích protestů, které však nic nezmohly. A jen o pár okamžiků později se ve dveřích objevil Potterův obličej, který se na mě zakřenil, natáhl ruku a taky mi pomohl do vozu.

"Díky..." zamumlala jsem ještě, než se zabouchly dveře, ale tak tiše, že to nemohl slyšet. Vůz už se rozkodrcal po cestě, když jsem si sedala na poslední volné místo hned vedle Lily, u dveří. Ve voze bylo trošku šero, ale ani tak jsem si netroufala prohlédnout si své spolujezdce. Co kdyby... Co kdyby si pak náhodou chtěli i oni prohlédnout mě? Ne, nechtěla jsem, aby se na mě někdo díval. Snad právě proto jsem se zase začala věnovat svému nejhoršímu zlozvyku. -

Vyhlížela jsem z okna vznášeje se v představách. Venku... Byl tam táta. Mával na mě. Usmíval se. A já viděla malou hnědovlasou holčičku, jak se mu vrhá kolem krku. A on jí objetí vrací. Záviděla jsem tou děvčátku... A on pak vzhlédl, podíval se na mě a rozeběhl se. Rozběhl se jako vítr, aby dohnal kočár ujíždějící pryč. Běžel, natahoval ruku, po tvářích mu tekly slzy. A pořád si k sobě tisknul tu malou holčičku...

"Hej, ty!" zaregistrovala jsem šťouchnutí do ruky, načež jsem potřepala hlavou, odvrátila se od okna a trošku vystrašeně jsem pohlédla na Pottera, jehož bledá tvář si mě trošku zvědavě prohlížela, "Neznám tě. Jak se jmenuješ?" Zaslechla jsem Lilyino odfrknutí a hrdlo se mi stáhlo. Nechtěla jsem mluvit. Najednou jsem mu nechtěla říkat své jméno. Ale dělat, že jsem neslyšela, už taky nešlo. Rozpačitě jsem se rozhlédla po kočáru.

Vedle Pottera seděl mrňavý kluk trochu při těle s krátkým širokým nosem trošku připomínajícím rypáček umístěným pod dvěma očima vodové barvy zakrytýma z poloviny trošku mastnou světlou ofinou, který si právě kousal nehty a u toho si mě zaujatě prohlížel. Vedle něj pak seděl bledý kluk s roztrženým obočím a jizvou přes pravou tvář, který navzdory tomu působil sympaticky a mile. Měl kratší nos, dole trošku protažený dopředu, nad kterým rozpačitě pomrkávaly trošku větší oči barvy pravého medu. Hnědé vlasy byly trošku delší, sestřižené tak, že mu zakrývaly uši i krk.

Jako poslední z podivné čtveřice padl můj pohled na kluka u okna, rozvaleného vedle Lily. Nevypadal nijak zaujatě, pouze vylížel ven, aniž by se staral o dění uvnitř. Nebylo mu vydět zcela do tváře, ale mohla jsem rozeznat delší řasy zakrývající hluboké šedivé oči a černé vlasy nad ramena. Byla jsem ráda, že právě on se nedívá... Nedokázala bych před ním vypravit jediné slovo... Tehdy mě ještě nenapadlo proč, ale už tehdy jsem si tím byla naprosto jistá.

Pohledem jsem se vrátila k Potterovi, který už vypadal trochu netrpělivě a nervózně jsem polkla.

"Jsem... Jsem..." začala jsem tiše, ale to už mě Lily přerušila pevným hlasem: "Ona se s tebou nechce vybavovat, Pottere, tak jí dej laskavě pokoj! A když už jsme u toho... Mě bys moh' taky přestat otravovat!"

Jakmile Lily promluvila, odvrátil se Potter ode mě a namísto toho se nevinně pousmál směrem k ní: "Jak si přejete, Vaše Výsosti. Jen bych vám rád připomenul, že letošního roku jsem vás ještě neotravoval pubertálními řečmi, které byly mimochodem ode mne hluboce netaktní. A víte proč, Vaše Veličenstvo? Protože jsem dospěl!" všechno to říkal tak nějak slavnostně, ale ke konci ten tlustý kluk narušil vážnost chvíle vyprsknutím a přísahala bych, že i tomu tmavovlasému klukovi u okna zacukaly koutky.

"Ty a dospět, Pottere? Nenech se vysmát!" zahlaholila Lily s ironickým smíchem, "Vsadím se, že až ty jednou budeš mít děti, budeš jim brát hračky, aby sis moh' taky hrát! Ne, počkej... To by sis nejdřív musel najít nějakou ženskou, která by s tebou ty děti mohla chtít!" usadila ho a spokojeně se usmála.

"Neboj, Lily, i děti budou... Mimochodem - už máš jména?" pousmál se Potter s nádechem arogance, který z jeho tváře okamžitě odpálkoval tu stydlivost, která působila sympaticky.

"Cože?! Proč se... POTTERE! TY JSI BLÁZEN!" zaječela nabroušeně Lily, když jí došel smysl jeho slov. A mě tahle debata připadala nesmyslná, ačkoli spíš než její dva aktéry jsem sledovala kluka u okna. Po očku, samozřejmě. A přesto se otočil. Pohled jeho šedivých očích mnou projel jako elektřina. Přestože trval jen několik sekund, připadalo mi, jako by se mé srdce vydalo na výlet. I když jsem se otočila, nemohla jsem popadnout dech. Zrudla jsem. Zadoufala jsem, že to skryla tma, ale pro jistotu jsem se neotáčela. A právě ve chvíli, kdy jsem přitiskla čelo na chladné sklo ve snaze dostat tu krev nahromaděnou ve tvářích zpět do těla, zahlédla jsem koutkem oka světlo. Vzhlédla jsem, a tou dávkou svitu se mi udělaly mžitky před očima. Anebo to bylo magií té gotické stavby na kopci před námi? Ať už to bylo čímkoli, pamatuji si to dodnes. Můj první pohled na Bradavice.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Surynka Surynka | Web | 11. října 2012 v 20:05 | Reagovat

Tak ti dávám pět hvězdiček! Moc hezky jsi to zpracovala a asi tady je hezká ta změna :) A ten závěr? Zasmála jsem se u toho a představa celé té situace? No umírala bych smíchy :D Moc hezké...
PS- dostala jsi moje e-maily ohledně objednávky na obrázek k povídce? Potřebovala bych to vědět :)

2 Emma Emma | E-mail | Web | 11. října 2012 v 21:24 | Reagovat

Dakujem, za venovanie,veľmi ma to potešilo:) A som rada, že moja nápomoc bola prospešná, aj ked ako vravíš, sa vôbec nepoznáme, takže som dúfala, že aspoň niektoré slová ťa budú vedieť povzbudiť:)
A teraz k poviedke: Krásna! Naozaj! Všetko opisuješ tak živo, že sa cítim akoby som tam bola a podvihuješ detaily, ktoré tomu dodávajú šmrnc. Evidentne tá depka nebola úplne na škodu, ked si vytvorila takýto podarený literárny kúsok:D Teším sa na pokračovanie;-)

3 Emmi Emmi | Web | 11. října 2012 v 22:58 | Reagovat

zlatuško moje, jsem tak ráda, že Ti je už líp... tak jsem se o Tebe bála...
nu, doufám a přeju Ti, aby Ti tahle dobrá nálada vydržela!
a děkuju Ti za věnování, vážně mě to dojalo ;-)

nuž, a teď k ději. nedivím se, že Ti byl James na začátku sympatický - komu by nebyl? - a že Lily reagovala tak, jak reagovala.
Jsi neuvěřitelný snílek, plný vzpomínek, a až neuvěřitelně odtržený od reality. mám ale ten dojem, že to bude Tvůj nový život v Bradavicích poněkud ztěžovat...
ještě jsem chtěla něco říct o jedné větě,která mne obzvlášť zaujala: Nechtěla jsem se stát tou, co ničí, byť jen takové maličkosti. byť je to hloupé, kolikrát prožívám právě tenhle pocit - i třeba když utrhnu stéblo trávy a rozlámu ho na kousíčky. ano, právě u těch drobností to začíná...
vidíš, a píšeš tak krásně... máš neuvěřitelný talent, a myslím, že až jednou vydáš tu knížku, bude to právě takový trhák, jako je teď pro nás Omnia (neuvěřitelně poutavá, a pocity přímo nabitá, nádherně napsaná, a ... prostě kouzelná)
no, přeju Ti hlavně hodně radosti do příštích dnů, měsíců i let, a hlavně - trochu sebedůvěry, holka!

4 Lilyan Lilyan | 12. října 2012 v 6:33 | Reagovat

Ách je to dokonalá kapitolka moje veselá Fidelle :) A děkuju za věnování :) A Jimmy to mě jako dost dostalo ta věta: ,,Mimochodem už máš jména?"
Krásná kapitolka Fidellinko naše milá :) Pět hvězdiček tam máš, ale povídka si zaslouží ještě víc hvězdiček :)
Lily

5 Chloe J. Daniels Chloe J. Daniels | Web | 22. října 2012 v 16:00 | Reagovat

Tahle kapitola nešla ohodnotit jinak, než pěti hvězdičkami. Ty slovní obraty a hloubka myšlenek mě úplně ohromily, musela jsem o tom přemýšlet pořád a pořád. Krásné, zlato. Miluju Omniu :)

6 Emily Emily | Web | 23. října 2012 v 13:42 | Reagovat

Píšeš opravdu neuvěřitelně.. jestli jsem to pochopila dobře, tak už si tu povídku měla napsanou a přepisuješ jí? No každopádně je to super.. jen jedna věc, to mě praštila do očí, Posluš se píše s ž.. moc ráda si přečtu další kapitolku, až bude, je to pecka! Opravdu, nechápu, proč se tak podceňuješ... ;) píšeš skvěle

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama