První sníh

27. října 2012 v 11:27 | Fidelle |  Originální jednorázovky
Zdravím, lidičkové.

Už u vás sněžilo? U nás ano. A musím říct, že jsem přes ten rok zapomněla, jak ohromně inspirativní ty vločky za oknem jsou. Jakmile jsem je viděla, tahle kratičká... povídka to není... mi probleskla hlavou. Nemohla jsem si pomoct. Má to trošku přes tři stovky slov, ale já už drabble nechci psát. Takže to radši budu vydávat za kratilililínkou povídku.

Chci kritiku, protože... Hm... Nevím, jestli vám to bude dávat smysl. Víte... Říká se, že do každého díla dává člověk kus sebe. A říkám si, že v tomhle je mě až moc na to, aby to něco znamenalo i pro vás... No, uvidíme.

A ačkoli se jí to možná nebude líbit, věnuju tenhle kousek Illienel, která se tak moc těšila na zimní lay a ono nic...



Šedá budova nemocnice se tyčila uprostřed nepříliš udržované zahrady zahalená mživým závojem. Nikdo se na ni dnes ani nepodíval. Proč by to také dělal, že? Kdyby se ale někdo takový přeci jen našel a prohlédl tím deštěm až k ní, pak by zrakem vyšplhal po omítce a zastavil se na třetím okně zleva ve druhém patře, možná, ale vážně jen možná, by si mohl všimnout malé postavičky.

Kdyby ten někdo pak proklouzl rozvrzanou bránou, postavička by se ani nepohnula. Nevšimla by si ho. Jen kdyby ho kroky dovedly až těsně před budovu, mohl by postřehnout ten drobný nosík málem přitisklý na skle, doprovázený obvázanými dlaněmi.

Kdyby pak našel tu odvahu a prošel by vrátnicí kolem spícího vrátného a pak by vyšel to strmé dřevěné schodiště přímo nahoru. Kdyby, tiše počítaje, došel až k těm dveřím, co byly třetí od konce. Kdyby ten člověk vstoupil…

Teprve tehdy by se děvčátko v noční košilce otočilo a se zavázanýma očima naň pohlédlo. Nevědělo by, kdo to je. Netušilo by, proč přišel. A ten někdo by pak pomalu došel až k němu, objal by ho kolem ramen a ono by mu přejelo prsty po strništi.

Nemuselo by nic říkat, oba dva by věděli, že je tady pro ni, aby spolu opět dodrželi svůj malý rituál, který měli už od malička. Stojíce u okna by vyčkávali nedbaje na chlad a pak by konečně z oblohy letělo něco bílého, točíc se ve vzduchu jako padající list. Piruety jako baletka, vzhled dokonalejší, než si kdo dokáže představit.

Nemusel by jí nic říkat, protože ona by poznala, kdy první vločka spadne. Podle toho náhlého tepla, které se jako elektřina hrne z jeho rukou přímo k ní. Usmála by se a nahmatala by jeho ruku na svém rameni s vědomím, že je tam s ní. A byla by šťastná. Vždyť všechno bylo, jako dřív.

Společně počkali na první sníh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kallia Kallia | Web | 27. října 2012 v 12:35 | Reagovat

Abych byla upřímná, nevím, co ti říct. Protože nevím, co chceš slyšet. Když ti povím, že je to nádherné a tak dále, nebudeš mi věřit a začnou ty věci s tím, jak ti to nejde.
Když řeknu, že to není pěkný, jen ti zkazím náladu.
Poď sem, dupnu ti na kuří oko, to bude 100% lepší. :D
Ne, jinak je to pěkné... jen nevím jestli je vhodné opakovat tolikrát kdyby... :) opovaž se to ale přepisovat.
Obrázek moc pěkný, je takový lehký a kouzelný... asi bych těm svým temným mohla taky nějak ulehčit a přidat světla. :)
Tak jen tak dál, jen trochu veselí do toho psaní ^_^

2 Emma Emma | E-mail | Web | 27. října 2012 v 13:46 | Reagovat

Také príjemné popoludňajšie čítanie:) Páčili sa mi opisy a pomalé vyvrcholenie myšlienky. Obrázok sa ti naozaj vydaril, úplne definuje pointu celej jednorázovky.
Súhlasím s Kalliou - neprepisuj nič, pretože je to naozaj pekné a jedinečné:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama