3.Kapitola

3. listopadu 2012 v 9:25 | Fidelle |  Omnia vincit amor
Ten trapný moment, když si uvědomíte, že celou dobu píšete o ničem... Ale tak... To je jedno, dlužila jsem vám to.

Ale i tak... Kapitola je pro Emmu, kdyby snad měla zájem. Jsem vážně ráda, že se našel nový čtenář. Na starém blogu to četlo dost lidí, ale že to objevila tady? Nevídáno...

Ale tak.. Omlouvám se, ale je to vážně o ničem. A krátké. Múza mi trucuje v koutě, proč prý jsem nezačala psát tu novou povídku. Jenže ona asi nikdy nepochopí, že nejsem schopná psát dvě povídky najednou...



Bylo po půlnoci, když jsem usínala a krátce po šesté hodině, když mě probudil déšť ťukající zlehka na okno ložnice. Vstala jsem až podivně lehce a aniž bych zamířila do koupelny, jen jsem se převlékla a vlasy si rozčísla prsty. Tiše jsem došla do společenské místnosti, jak jsem to měla vždycky ve zvyku, když jsem ještě spávala s rodiči v ložnici.

Vždy, když jsem se vzbudila, jsem potichu vyklouzla z postele a posadila se na terase. A tam za mnou přišel táta. Pokaždé na mě vybafnul, ale já se nikdy nelekla. Byl to náš malý rituál. Nechtěla jsem znovu brečet. Koukala jsem se do ohně, který jemně tančil v krbu tak, jak to dělával i u nás doma. Praskal, povídal si se mnou, chlácholil mě...

Připomínal staré časy a sypal mi sůl do ran, co byly čerstvě zhojené. Aby pak citlivými prsty pohladil to, co udělal a jemně vytahoval sůl zpět a léčil...

Ve společnosti ohně jsem zůstala asi do sedmi hodin, kdy se kolem mě začali pomalu trousit spolužáci na snídani. A mezi nimi i Lily, která, jakmile si mě všimla, došla ke mně a založila si ruce: "Kdes byla? Měla jsem strach!"

Zalil mě pocit viny. Vážně o mě měla strach?

"Promiň." špitla jsem.

Chvíli tam jen tak nade mnou stála a prohlížela si mě jako bohyně pomsty. Pak se ale pousmála. "Necheš už jít na snídani?" Zazněla trošku nejistě, ale vypadala v dobré náladě.

Já byla v pokušení odpovědět, že nemám hlad, ale nakonec jsem ze sebe vymáčkla tiché: "To by bylo fajn."

~o~

Hodina Obrany proti černé magii se konala ve veliké kulaté místnosti v jedné z věží. Za normálních okolností by tam snad byla spousta světla, protože celá zeď byla pokrytá okny, dnes ale i tady panovalo ospalé šero jako všude na hradě. Oknem jsme viděli akorát temně šedivou oblohu, kterou občas kdesi v dálce rozčísl blesk.

Světlo tu dnes obstarávaly pochodně na stěnách, každá nad jednou lavicí, které byly rozestavěné v kruhu podél stěny. Já jsem seděla s Lily v lavici těsně u dveří. Zrovna jsem si vytahovala pergameny a brky, když se rozevřely dveře a dovnitř vkráčel sebevědomým krokem muž, kterému nemohlo být ani třicet, se sakem přehozeným přes ramena a se špinavě blod vlasy, kterému lezly do modrých očí. Měl ostré rysy a špičatý nos, měla jsem dojem, že jsem zaslechla něco jako "Ááách..." z lavice nějakých holek z Mrzimoru.

"Dobrý den, třído," začal, když se postavil na vyvýšené místo uprostřed třídy a obdařil všechny křivým úsměvem, "Jak jste se možná už dozvěděli, jmenuji se Frederick Petrov a jsem váš nový učitel Obrany - toho nejdůležitějšího předmětu, jaký vás může na škole potkat. Nevím nic o tom, co jste probírali v minulých letech, takže předpokládám, že bude nejlepší, když prostě začneme procvičovat na OVCE." Po celou dobu, co mluvil, chodil okolo kruhu a upíral rentgenový pohled na všechny v lavicích. "Vím, že si možná myslíte, že OVCE jsou ještě daleko, já si ale myslím, že na procvičování není nikdy příliš brzo. Proto úvod nebudu nijak protahovat, abychom už dnes, pokud možno, mohli začít s výukou. Nejdříve bych rád viděl nějaký souboj. Takže... Dobrovolníci?"

Když domluvil, zastavil se a opřel se o prázdnou lavici vedle nás, aby se se založenýma rukama rozhlédl po třídě. Nikdo se nehlásil. Zahlédla jsem, že se trošku zamračil, pak se ale rozhlédl po třídě a dlouhým prstem ukázal na jednu dívku z Havraspáru se zrzavě blond vlasy, která se tvářila trošku nejistě a vzápětí jeho ukazováček zamířil k Nebelvírským, z nichž nakonec vybral vysokého chlapce s tmavými vlasy ostříhanými nakrátko.

Když oba dva stáli na stupýnku, zamnul si ruce. "Výborně. Vaše jména?"

"Alison Ambrewová." oznámila dívka a rozpačitě vytáhla hůlku.

"Frank Longbottom, pane." uklonil se kluk a taky z hábitu vytáhl hůlku.

"Dobrá, slečno Ambrew a pane Longbottome. Teď kolem vás vytvořím bariéru, vy se navzájem ukloníte a můžete začít bojovat. Nezapomínejte ale, že mi ani tak nejde o to, kdo z vás vyhraje, jako spíš o zjištění vaší úrovně, abych věděl, čemu se mám u vás věnovat při provičování a co možná můžeme i vypustit. Nuže..." Když domluvil, mávl lehce hůlkou a Alison a Franka obklopila zlatavá záře, když se ta zacelila, profesor na ně kývl a oni se nejistě postavili proti sobě, věnovali si rozpačitou úklonu. Pak tam stáli. Asi sedm vteřin jen stáli a čekali, až začne ten druhý, nakoncec se ozvala Alison: "Expelliarmus!"

Kluk se kouzlu vyhnul a naoplátku zvolal: "Impedimenta!"

"Protego!" zvolala dívka, ale štít byl příliš slabý, kouzlo jím prolétlo a dívka se zapotácela, toho využil Frank, a bleskově ji odzbrojil. Když Alison vylétla hůlka z ruky, došla k Frankovi a podala si s ním ruku a on jí s úsměvem hůlku vrátil, pak se obrátili na profesora, který s úsměvem tleskal: "Výborně, výborně, pane Longbottome. To bylo skutečně rychlé. Přesto mě ale mrzí ta rozpačitost na začátku." Teď se otočil po celé třídě. "Nikdy nečekejte, až co ten druhý. Opravdoví kouzelníci vás vyřídí jediným kouzlem, nedejte jim příležitost, provést ho!"

Mávnutím hůlkou zrušil zlatavou bariéru a pak se rozhlédl po třídě. "Máme ještě pár minut...Chtěl by to snad ještě někdo zkusit?"

"Já." ozvalo se od mrzimorských a ruku zdvihl rozčepýřený chlapec se světle hnědými vlasy, bystrýma očima a samolibým úsměvem.

"Já bych šel proti němu." zvolal nějaký zmijozel s tmavě rudými vlasy, jiskřivýma očima a pusou rozšířenou v úšklebku.
"Skvěle, pojďte," vybídl je profesor, "vaše jména?"

"Amos Diggory." pravil mrzimor, zatímco přeskakoval lavici, aby se dostal na stupínek, zatímco zmijozel vznešeným krokem prošel mezi nimi a hned se postavil do základního postoje. "Rabastan Lestrange." ucedil koutkem a sledoval, jak se jeho protivník postavil na své místo.

"Dobře, takže až napočítám do tří, musí jeden z vás vyslat kouzlo. Na nic nečekejte." opět mávl profesor hůlkou a vytvořil zlatavý štít, "Jedna, dvě, TŘI!"

"Mdloby na tebe!"zakřičel Diggory ještě, než prodesor dořekl.

"Levicorpus!" zvolal Lestrange, který se Diggoryho zaklínadlu prostě vyhnul, jakmile zaznělo poslední číslo, a Diggory se vznesl hlavou dolů do vzduchu, přesto ještě stihl cosi zavřeštět - jasně žlutý paprsek ale Lestrange minul jen o vlásek. Máchal hůlkou a krev se mu hrula do hlavy, zatímco Rabastan se smál jeho marné snaze.

A já na chvíli odvrátila pohled od těch dvou. Nevypadalo to, že by Diggory měl v nejbližší době naději na to, že se mu podaří vyslat kouzlo. Prohlédla jsem skrz zlatavý závoj a všimla jsem si zase toho kluka... Z kočáru... Skrz tu magickou bariéru vypadala jeho pleť opálená do bronzova. Vlasy mu spadaly do očí. Levačkou si podpíral hlavu a pravačkou něco psal. Viděla jsem, jak má v soustředění jemně nakrčené obočí, jak co chvíli pomrkává delšími řasami. Jak... Jak zvedl hlavu, když do něj šťouchl kdosi vedle něj. Potter! Něco mu pošeptal a za chvíli se oba smáli. Zuby se mu blyštěly a v očích mu poskakovaly jiskřičky...

A pak do mě šťouchla Lily a já sebou trhla. "To se mi přestává líbit, podívej na Diggoryho, je celý rudý." Zamrkala jsem a zaostřila na scénu před sebou, až teď ke mně dolehl posměšný hlas toho kluka ze Zmijozelu. Vyděšeně jsem se ohlédla na učitele, který pomalu vstával a vytahoval hůlku.

"Dobrá, kluci, to by stačilo..." ozval se pevným hlasem a zároveň zrušil neverbálním zaklínadlem bariéru. "Finite incantatem." zamumlal ještě a Diggory se opět vrátil nohama na zem.

"Co tohle mělo být?" zeptal se profesor přísně Rabastana, když se ujistil, že Diggory bude opět v pořádku.

"Chtěl jste souboj..." odpověděl Lestrange se samolibým úšklebkem a někdo ze zmijozelských se zachechtal.

"Tohle nebyla obecně známá soubojová formule." přistoupil k němu profesor blíž a podezřívavě si ho měřil.

"Nevím, kde berete to hodnocení obecně známé, ale tady..." rozhléhdl se Rabastan po třídě, "tu formuli všichni znají!" Od Zmijozelských sem zaznělo souhlasné mumlání a profesor Petrov si zřejmě nevěděl rady. Už, už se nadechoval, že něco řekne, když se rozezněl zvon na věži - konec hodiny. Rabastan na nic nečekal, prostě si přilevitoval tašku a protáhl se kolem profesora ke dveřím následován ostatními zmijozelskými.

Já mezitím vyhledala v davu mizícím k východu i jeho. S úšklebkem cosi vykládal Potterovi a zrovna si přes rameno přehazoval brašnu. Mezi nimi šel s rukama v kapsách ten tlustší a za nimi se ploužil ten s jizvami.

"Lily..." začala jsem, ale hlas mě neposlouchal. Příliš potichu. Odkašlala jsem si a trošku hlasitěji zopakovala: "Lily," na to už se na mě sestřenka otočila, "kdo je to?" zeptala jsem se a nejistě kývla hlavou k němu. Lily chvíli sledovala můj pohled, pak se zamračila a prohlásila: "To je Sirius Black."

Přestože to jméno drtila mezi zuby, mě znělo jako nejkrásnější hudba. Tak Sirius... To je ta nejjasnější hvězda přeci. Lily mi cosi vykládala, ale já ji nevnímala. Pořád mi v hlavě zněla jen ta dvě slova "Sirius Black". Poskakovala mi mezi myšlenkami, všechny je rozhazovala do stran a smála se tomu. Měla trošku štěkavý smích a když jsem je slyšela znovu, byla pronášena tím melodickým hlasem, který jsem zaslechla jedinkrát - v kočáře.

"Hej, vnímej mě přece!" strčila do mě Lily tak prudce, že jsem se svezla na gobelín pověšený na nedaleké zdi. No, nebyla to tak silná rána, jenže já v té chvíli nestála moc pevně nohama na zemi, takže to dopadlo, jak to dopadlo. Ramenem jsem narazila do poctivě vyšívaného vzoru, který však neměl šanci úplně zamezit bolesti, která se pevně uchytila v jediném bodě. Vhrkly mi slzy do očí, jaká to byla rána, ale můj obličej stejně nezměnil výraz. Promnula jsem si rameno druhou rukou a bez toho, že bych měla potřebu cokoli říkat, jsem vrhla na Lily trošku prosebný pohled.

Pochopila. Kývla hlavou směrem od učebny a pomalými kroky tak, abych ji snadno mohla dohnat, vyrazila chodbou pryč. A já si netroufala se byť jen otočit zpět, poněvadž jsem se bála, že bych nějakou náhodou mohla zachytit jeho pohled.

~o~

Velká síň se utápěla v šeru a tichu. Ačkoli tu bylo plno lidí, nikdo z nich si netroufl mluvit příliš nahlas. Šepot se sléval dohromady s tichým bušením kapek na sklo a já tak nějak přestávala vnímat tu spoustu lidí kolem sebe. V rukou jsem svírala hrnek teplého zeleného čaje, který mě snad měl probudit a povzbudit z celodenního omámení, v jakém jsem žila od chvíle, kdy jsem poprvé zaslechla jeho jméno.

Prostě mi od té první chvíle zvučelo v hlavě a já ho nemohla dostat z hlavy. Bránilo mi, soustředit se na něco jiného. A tady, snad vyhnáno tou silnou vůní čaje, najednou vymizelo a já si připadala tak nějak prázdná. Vnímala jsem déšť jako z veliké dálky, hučelo mi v uších a lidé se proměnily v barevné skvrny, protože já nebyla s to, na ně zaostřit.

Lily seděla vedle mě a očividně už vzdala jakékoli pokusy na komunikaci se mnou, protože jediným znamením její přítomnosti se pro mě stalo chroupání, jak do sebe cpala večeři.

Usrkla jsem čaje a nevnímala to, jak mě na jazyku trošku opařil. Kdo by to vnímal, když do místnosti právě vstoupil někdo. Samozřejmě, že Sirius Black. A samozřejmě, že i se zbylou trojicí kluků. Netuším, jak jsem poznala, že je to právě on, ale v mžiku jsem se probrala a málem jsem upustila hrníček na zem. Připadala jsem si trošku jako blázen, ale nemohla jsem si pomoct. Byl to přeci on. Tajně jsem kdesi hluboko v koutku hlavy zadoufala, aby se posadil někde na dosah. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale prostě to přišlo... A splnilo se to.

Potter v okamžiku, kdy si všimnul Lily, vyrazil k volnému místu přímo naproti nám, následován pomalými kroky ostatními, což Lily sledovala s krajní nelibostí, jak alespoň předpokládám z toho, že se málem udusila topinkou.

Potter s upřímným úsměvem zastavil naproti nám, galantně se předklonil, pohlédl Lily do očí a bezelstně se zeptal: "Můžeme si přisednout?" Ale aniž by čekal na Lilyinu odpověď, pohodlně se usadil a pohledem povzbudil ostatní, kteří ho v mžiku následovali, až na Siriuse, který si kritickým pohledem prohlédl lavičku, na kterou se všichni tři namačkali a radši s rukama v kapsách obešel stůl a posadil se hned vedle mě.

Rozklepaly se mi ruce, ani nevím proč a tak jsem opatrně šálek položila a ruce pevně přitiskla na desku stolu snažíc se pohled upírat pouze a jen na hladinu čaje zčeřenou mým dechem.

"Jak se ti líbil první školní den, Lily?" zaslechla jsem jasný Potterův hlas, na který Lily reagovala pouze odfrknutím.

"Jamesi, proč to nevzdáš?" zasmál se tiše Sirius a já po očku sledovala jeho ruku, která se natáhla pro suchou housku, "Evansová prostě nejeví zájem."

Srdce se mi rozbušilo, že by ho mohl slyšet, kdyby zatajil dech. Cítit ho vedle sebe bylo něco... Děsivého. Věděla jsem, že tam je, ale já tu pro něj nejsem. Tělem se mi šířila elektřina od pravé ruky, která mu byla nejblíž a před očima už se mi dělaly mžitky z věčného koukání do hrníčku. Nechala jsem si vlasy spadnout do obličeje a s vypětím všech sil jsem uchopila šálek a zase se napila doprovázeje to nenápadným vzhlédnutím směrem ke druhé straně stolu.

"Ale Lily, no tak... Přece bys nepromeškala svou lásku na první pohled?" zavrkal James zrovna, zatímco si mazal topinku sýrem.

"Pottere, pokud sis nevšiml, musím se na tebe koukat už šest let a žádné lásky, ani náklonosti, jsem si vůči tobě nevšimla." odpověděla má sestřenka vcelku klidně, ale byla bych přísahala, že to jen hraje.

"To je tím, žes takhle oslněná ještě nikdy nebyla." pokýval James horlivě hlavou, a odložil nůž na stůl tak vehementně, že ho málem tomu bledému klukovi vedle vrazil do hrudi, na což reagoval jen lehkým uškllíbnutím a brouknutím: "Promiň, Moony."

"Ehm... V pohodě." zamumlal ten Moony, zjevně se nechtěl moc zapojovat do konverzace.

"Ne, vážně, Lily. Nevědělas, co je to láska, dokud jsi nenarazila na mě. Takže teď jsi zmatená! Johó!" kdyby nebylo toho skřeku na konci, kdekdo by si mohl myslet, že mluví vážně...

"Jenom mi tu nezačni recitovat Shakespeara." zakroutila Lily prudce hlavou a ukousla si znovu z topinky.

"Kdo je.. to?" chtěl hned vědět James a dychtivostí mu málem brýle spadly do kakaa.

"To je fuk." zabrblala Lily, odložila znechuceně topinku a vstala, kývaje na mě, ať jdu s ní. Odložila jsem tedy nedopitý hrnek čaje a celá nahrbená ve snaze o neviditelnost jsem i se sestřenkou vyšla ze síně, aniž bych si dovolila byť jen jediný pohled dozadu.

~o~

Hodiny před nějakou chvílí odbily jedenáctou a já pořád nemohla spát. Nemělo to nějaký speciální důvod. Jen... Prostě pokaždé, když jsem zavřela oči... Něco mě donutilo je zase otevřít a pokračovat v zírání do stropu. Ne, nebylo to nic zas tak divného, tohle se mi poslední dobou před spaním dělo dost často. Ten týden v Bradavicích pro mě představoval spoustu podnětů k přemýšlení a uvvažování. A já je stejně vyhnala z hlavy.

Většinou jsem totiž myslela na tátu, dnes to bylo jiné...

Černé vlasy padající mu do obličeje, když úsměvem svižně kráčí chodbou. Hlas nesoucí se s příjemnou ozvěnou. Oči jiskřící v záři pochodní.

Ne, ještě nikdy jsem nebyla zamilovaná...

Doteď...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | E-mail | Web | 3. listopadu 2012 v 10:08 | Reagovat

Já nepřestávám zírat nad tím popisem! ♥ ^^ Naprosto jsem se do něj zamilovala... Ty opravdu krásně volená slova. A hlavně ty mohou za to, že celý příběh dokážu prožívat a vidět před sebou. Nepřipadá mi to jako psaní o ničem, mám velmi ráda tuhle povídku i když je o Siriusovi. ;)
A OPČM... ♥ Frederick!!! :D
Moc se těším na pokračování. :)
Mám tě moc ráda, Dellie. :*

2 Lilyan Lilyan | Web | 4. listopadu 2012 v 10:18 | Reagovat

Krásné a prý krátké? To ani náhodou nevšimla sis jak jsem tě chudinku odbyla u lásky něco ti dlužím, že? No kdyby jsi chtěla a nebo ne já to udělám další jednorázku nebo drabblátko pro naší malou Fidelle. No dobře malou-je starší než já, ale co s tím nadělám.. Prostě dokonalá povídka a já jí četla jedním dechem a prakticky jsem se vžila do Lotte. Prostě dokonalé a opovaž se skončit já vím, že to neuděláš, ale kdyby jsi chtěla tak Tě i s Pennie pokud bude chtít půjdeme vydírat a je mi jedno kde bydlíš i kdyby jsi bydlela v číně já si tě najdu. A proč? Ty-jsi-dokonalá-povídkářka-a-grafička-tak-nemel-blbosti-a-piš-a-na-můzu-se-vykašli-kapiš-to? Takže se měj hezky, piš a hlavně nekonči jsi skvělá povídkářka, věř mi. Tak pá.
Tvá Lilyan :* ♥

3 Emma Emma | E-mail | Web | 4. listopadu 2012 v 21:32 | Reagovat

V prvom rade sa ti chcem zo srdca poďakovať za úžasné venovanie, ktoré ma na úvod príjemne potešilo:-) Veru, neviem už ani ja ako som na teba natrafila, ale automaticky som zamierila k poviedkam a keď som zbadala, že píšeš jednu o Záškodníkoch, ktorých milujem a neviem sa ich nabažiť (do poviedky som si ich musela nanominovať aj ja :D) neexistovala iná možnosť než začať čítať :) Napriek tomu, že príbehov Sirius&AUTP som čítala veľa, táto začína originálne a určite je obzvláštnená aj príbuzenstvom s Lily, pri ktorom sa naskytá naozaj veľa možností pri spestrení deja.
Teraz ku kapitole: Neuveriteľne sa mi páči ako opisuješ jednotlivé predmety, osoby, či dej a pritom to nie je ani nudné, ani otravné :) Možno táto kapitola neprekypovala dejovými zvratmi, lenže presne takéto časti pripravujú úrodnú pôdu pre nečakané okolnosti a práve na to sa veľmi teším a budem sem chodiť aj naďalej, aby som si nenechala ujsť skvelé pokračovanie :)

4 Surynka Surynka | Web | 12. listopadu 2012 v 20:15 | Reagovat

No tak vidím, že jsem tuhle kapitolu skutečně minula... netuším ale jak je to možné. Jestli to třeba nebylo v době předělávání blogu a přidávání spousty jiných článků? No to už nezjistím, každopádně bych tě chtěla moc pochválit za tu práci, kterou povídce obětuješ. Je to vidět, že si s tím dáváš záležet a vkládáš do toho část sebe. Je to hezky napsané, obsah takový ponurý a smutný, jak se asi hodí k Lottině náladě a konec kapitoly takový veselý... veselý není správné slovo. Chci říct, že se konečně začíná přenášet přes smrt otce a začíná myslet i na jiné věci/lidi :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama