4.kapitola

11. listopadu 2012 v 18:13 | Fidelle |  Omnia vincit amor
Ahojte, všichni :)
Jak možná někteří z vás netuší, příští týden tu budu mít francouzku. Od úterka do úterka. Celkem se těším, i když se zároveň i trochu bojím, aby nebyla... nevím... Aby nebyla jako některé mé spolužačky.
Právě kvůli ní jsem se rozhodla, zveřejnit tuhle kapitolu už teď, protože je dost možné, že kvůli ní nebudu stíhat napsat něco dalšího nebo se vůbec nedostanu k počítači. Proto je to tu už teď...
Věnování? Hm. Marně přemýšlím, kdo si to zaslouží a kdo si to určitě přečte! No, mrkla jsem se na ty 3 komentáře k minulé kapitole a došla jsem k názoru, že jejich autorky se pomalu začínají stávat stálicemi... Tudíž je to pro Penn, Lily a Emmu. Je mi líto, že ostatní nekomentují. Chápu, zkoušky... No, to je jedno.
Kdyby měl kdokoli jakoukoli připomínku, ať napiše! Chci o všem vědět, ano? Tak... Napište.

P.S.: Být vámi, přesvědčím se, že jsem četla poslední kapitolu. Nevím, jestli to málo komentářů přisuzovat tomu, že jste si jí prostě nevšimli nebo tomu, že nemáte čas na komentování. No, uvidí se.



Netušila jsem, jak silné tohle je. Vždy, když jsem slyšela vzdychat své spolužačky nad tím, jak krásný, sladký, úžasný a nevím co ještě, je nějaký kluk, tak nějak jsem je nechápala. Zasněný výraz, zamilovanost.

Vždycky jsem v tomhle měla trošku staromódní smýšlení, protože jsem absolutně nechápala, jak v ani ne sedmnácti může člověka potkat ta pravá láska. Ta osudová. Ta, kvůli které nemůžete spát, nemůžete jíst.

Ta moje ale přicházela. Pomalu a jistě.

~o~

Nikdy bych neřekla, že tři týdny můžou utéct tak rychle. Bylo mi až trochu zle z toho, jak rychle se svět točil, ačkoli byl můj táta mrtvý. Připadalo mi, že pro zdejší studenty se nic nezměnilo, když zemřel. Byl to přeci jen francouzský bystrozor, proč by je to mělo zajímat?

Byli veselí, smáli se a já je nedokázala pochopit.

Ve Francii byl touhle dobou podzim. Krásný, jasný, s posledními paprsky slunce probleskujícími barevným listím, jež se na stromech drželo z posledních sil. Tady už sice nebylo tolik deštivo, jako ze začátku, přesto mě neustálý chlad a lezavá vlhkost trochu deprimovala. Všechno tu bylo tolik jiné.

V Krásnohůlkách se všechno probíralo pomaleji. Snad právě to byl ten důvod, že jsem ve většině předmětů byla pozadu a nebyla jsem s to dohnat spolužáky. Lily se mi marně snažila vysvětlit, jak funguje kouzlo Everte stativ, ačkoli já nebyla schopná správně seslat ani Expelliarmus. Mé jediné štěstí bylo, že jsem byla jedním z těch šťastlivců, co si je zatím pro souboj profesor Petrov nevybral. Pravděpodobně věděl, proč.

"Vážně by ses mohla snažit mě aspoň poslouchat, když se tu do tebe snažím nacpat aspoň nějakou teorii!" dolehl ke mě Lilyin rozzlobený hlas a já trošku vyděšeně zamrkala a trošku provinile se na ni otočila.

Měly jsme volnou hodinu a seděly jsme na křeslech u krbu. Já přímo naproti plamenům v tureckém sedu, Lily nepohodlně otočená na mě s učebnicí položenou na nohou. Už zase jsem si připadala příšerně. Nedokázala jsem se soustředit, ačkoli se ona tolik snažila. Nedokázala nebo nechtěla... Nedokázala jsem to rozlišit.

"Omlouvám se... Promiň, Lily, já vážně..." škobrtala jsem mezi slovy, aniž bych předem znala jejich smysl.

"V pořádku," mávla má sestřenka rukou, čímž mou rozpačitou řeč, Merline díky, uťala, načež se začala zvedat z křesla. "Musím ale jít. Vím, že bys pořebovala ještě cvičit, ale já mám taky svou práci."

Mlčky jsem ji sledovala odcházet a nezmohla jsem se na jediné slovo. Tohle se mi poslední dobou stávalo až moc často... Lily se mě pokoušela něco naučit, ale já byla myšlenkami mimo.

Skryla jsem hlavu do dlaní, snad abych ji ukryla před vědoucím svitem plamenů v krbu a následně si pohybem dozadu trošku uhladila vlasy.

"Nazdárek..." ozvalo se nade mnou a já trošku vylekaně vzhlédla. Nade mnou stál Remus s rukou rozpačitě zastrčenou zezadu za límcem košile. Musel vidět Lily odcházet. A taky musel vědět, proč měla tak naspěch. Byl to druhý a poslední člověk, se kterým jsem se tu bavila a který mi taktéž pomáhal s úkoly a školou obecně. Už věděl, jak to se mnou při učení bývá... "Můžu si sednout?" ukázal na křeslo, které Lily před chvílí uvolnila a po mém krátkém kývnutí se posadil.

"Cos udělala dneska?" zamumlal po chvíli mlčení, když si nohy vytáhl pod sebe na křeslo, načež si mě trošku zamyšleně prohlédl.

"Jako vždycky..." odpověděla jsem tiše ve snaze, aby ta slova vyplynula co nejnesrozumitelněji. Přesto na něm bylo vidět, že je pochytil.

"Ale tohle přeci není možné, Charlotte."

Bylo to až komické, každý tady, v Bradavicích, měl pro mě zvláštní oslovení. U profesorů to byla vždy slečna Evansová, u Lily Charlie a Remus mi nikdy neřekl jinak, než Charlotte. Pro ostatní jsem byla nikdo. A tak mi to vyhovovalo.

"...to děláš při vyučování? To taky jen tak... vypustíš?" zněl káravě, ale zároveň trochu starostlivě.

"Vyučování je jiný případ." prohlásila jsem, doprovázeje to krátkým zavrtěním hlavou. Nebylo to ale upřímné. Při vyučování bylo až příliš snadné "prostě vypustit", když jsem nechápala, o čem učitelé mluví. To jsem si ale Remusovi říct nedovolila.

"Tak co jste probíraly?" rezignoval nakonec, jako vždy, a schovívavě se usmál. Bylo to dost na to, že jsme nebyli kamarádi. Ne, nikoho v Bradavicích jsem nemohla nazývat kamarádem, přítelem. Ani jeho, ani Lily. Na to je to jediné společné téma jménem studium příliš málo.

"Instantnce lektvarů." odpověděla jsem a vděčně na něj pohlédla, na víc jsem se nezmohla. Vždyť co jiného by se dalo říct někomu, kdo není můj kamarád?

~o~

Odpoledne byla zima. Pro změnu. A ledový vítr se proháněl pozemky i hradem, cuchaje vlasy a otíraje se o zčervenalé tváře studentů. Sama nevím, co mě to napadlo... Vyrazit tam ven. V čase, kdy se měl konat konkurz na členství v Nebelvírském famfrpálovém týmu.

Létání bylo součástí mého života už od malička. Tehdy mi naši pořídili dětské košťátko a létala jsem s ním s tátou po zahradě. Ale vždy to muselo být nízko, aby nás nebylo vidět nad naším živým plotem. Ale já vždycky chtěla letět výš. Podívat se na domy z výšky, vidět lidi jako postavičky ze stavebnice. A on mě vždycky chytal, abych se náhodou neukázala mudlům.

Když jsem pak byla starší, brával mě do lesa za městem, kde ministerstvo vytvořilo hříště pro kouzelnické děti, kde nemusely svá kouzla skrývat. Já jsem si tam vždycky brala koště a létala jsem, zatímco ostatní jen blbli na klouzačkách. Taky jsem se tam seznámila se svým prvním a jediným kamarádem, Mattem Leroyem. Ale to je trošku jiný příběh...

Každopádně jsem toho odpoledne trošku nerozhodně postávala za tribunou ve snaze nebudit pozornost. Pořád jsem nebyla plně rozhodnutá, že tam chci jít. Že chci létat a že chci být vidět. Navíc jsem ještě neletěla od doby, kdy táta zemřel. Při tom jediném pokusu jsem málem spadla a něco si udělala.

A takhle jsem tedy dopadla. Schovávaje se za tribunou s pohledem trošku závistivě upřeným na skupinu lidí v nebelvírských stejnokrojích, kteří se smáli a naslouchali Jamesovi Potterovi, jehož hlas doléhal až ke mě. Na hromadě vedle skupiny ležela školní košťata, přesto se mezi zájemci o místo v týmu našli i šťastní majitelé vlastních košťat, kteří je hrdě třímali v rukou.

I Sirius tam byl. Držel Jamese kolem ramen a něčemu se smál, zatímco James se snažil působit vážně. Nevěděla jsem, že hraje famfrpál... Ale očividně to tak bylo. Delší vlasy mu létaly do tváře, jak tam tak stál, ale on se nepřestával smát. Až když nakonec na jeho tváři zbyl jen drobný úsměv, uhladil si vlasy za ucho a z tašky u svých nohou vytáhl brýle na famfpál, ne nepodobné těm na potápění, a vzápětí si je posadil na hlavu.

"Tak jdeme na to!" zaslechla jsem ještě Jamesův křik, když se Sirius vrhl ke školním košťatům, rychle popadl jedno z nich a vyletěl vzhůru k obloze jen těsně následován svým přítelem, zatímco zbytek možného budoucího osazenstva v týmu se ještě rozhoupával v trávě.

"Kde se flákáte?" rozlehl se pozemky Jamesův hlas a já vzhlédla akorát, abych stihla vidět, jak schovává hůlku, kterou pravděpodobně použil, aby ho bylo pořádně slyšet. A pomohlo to, i zbytek hráčů vyrazil k obloze.

A tehdy jsem měla zase jednou chuť něco si udělat. Tohle byla další ze situací, kterých jsem nevyužila. Kdoví, třeba bych se mohla stát členkou famfrpálového týmu, třeba bych mohla vidět Siriuse víc zblízka, než zpoza rohů, jak tomu bylo doteď. Třeba by se mi povedlo, změnit mou povahu. Třeba...

Polkla jsem a několikrát zamrkala, načež jsem znovu vzhlédla k obloze. Doufala jsem, že si mě tam nahoře nevšimnou.

Nahoře James mezitím rozhazoval rukama a jak se zdálo, lidé se rozdělovali do skupin. Tři statnější kluci úplně napravo, těsně vedle nich sedm chlapců a dívek nedočkavě poletujících ve vzduchu společně se Siriusem, větší tlupa kolem Jamese a drobná dívka a chlapec trošku dál od ostatních. Pomalu mi docházelo, že to asi budou pozice v týmu. Marně jsem se ale snažila odhadnout, kam patří Sirius a James.

Tedy až do okamžiku, kdy se začalo zkoušet. První byli brankáři společně se střelci. Všichni se snažili ze sebe dostat to nejlepší, zatímco James poodletěl k Siriusovi a pozoruje ostatní si s ním začal povídat. Snad hodnotili, kdo je z nich nejlepší. Muselo to tak být, protože po chvíli James doletěl před obruče a zastavil je, zatímco Sirius postupně doletěl ke každému, cosi mu řekl a ten pak buď naštvaně slétl k zemi nebo s úměvem vyrazil k Jamesovi.

V další fázi se pak zkoušeli odrážeči a chytači. Chytač letěl za zlatonkou, zatímco jeden z odrážečů měl za úkol snažit se ho zasáhnout potloukem, druhý s ním měl držet krok a snažit se ho chránit. Sledovala jsem upřeně dívku, jež marně chňapala po zlatonce, která se zdála na dosah. Vypadala už skoro zoufale. Poposedla na koštěti dopředu, natáhla ruku a... zřítila se s křikem k zemi, koště se převážilo.

Jakmile dopadla na zem, utišila se, zapomněla ječet. Dost možná si vyrazila dech. Ale to mohlo být to nejmenší... Viděla jsem její ruku zkroucenou v nepřirozeném úhlu i krev, která se jí rudě leskla v plavých vlasech.

Můj první impulz byl, rozběhnout se k ní, pak jsem se ale rozhodla, že to radši nechám na členech týmu, protože, jak se zdálo, kapitán Potter byl připraven na všechno. Vyžádal si dvě školní košťata, přehodil přes ně plášť a klepl do něj hůlkou. Na tato nosítka pak dívčinu naložil a vyběhl k hradu následován letícím povozem, zatímco zbytek týmu se trošku zkroušeně vydal za ním.

Já je pozorovala z dálky. Sirius šel společně s ostatními, ruce v kapsách, vlasy rozfoukané větrem. Nezdálo se, že by jím to nějak... hnulo. Proč taky, snad tu dívku ani neznal.

Čekala jsem, až zmizí za vstupní branou, než jsem vyšla na hřiště, trošku nervózně si měříc hromadu školních košťat, co na ni v té chvíli zapomněli.

Udělala jsem několik nejistých kroků směrem k ní. Lákalo mě to. Já chtěla zase letět. I když jsem se bála. Trošku jsem couvla, ale během chvíle mě cosi přinutilo, překonat rychle tu vzdálenost a já už automaticky sáhla po nejvrchnějším koštěti. Nevěděla jsem už, jak letět. Jak se odrazit od země. Ale podvědomě jsem koštěti prostě poručila, nasedla a vzápětí se lehce trhavým pohybem vydala směrem k brankovým obručím.

Věděla jsem ale, že tohle je tradiční součástí výbavy každého školního koštěte. Nespolehlivost, trhavý pohyb, zatáčení na opačnou stranu... Každé mělo něco. Jenže mě to nevadilo. Kopla jsem nohou do vzduchu, chtěla jsem zrychlit jeho pohyb. A skutečně, během chvíle jsem slyšela hučení větru, který se s mnou přel o vládu nad koštětem. Jeho ledové prsty se po mě natahovaly, drtily mi ruce. Jenže já se nechtěla nechat zastavit. Chápejte, já potřebovala letět. Netušila jsem to ještě, když jsem se schovávala za tribunou, ale teď, když jsem prolétla prostřední obručí těsně přitisknutá ke koštěti.. Uvědomila jsem si, že tohle byla jedna z věcí, co mi mohla pomoct.

Měla jsem chuť zakřičet, ale to už bych nebyla já. Proto jsem pevně semkla rty a s úsměvem jsem obrátila směrem k hřišti. Věděla jsem, že někdo může přijít. Bála jsem se, že mě někdo nachytá. Jenže Charlotte Evansovou někam odvál vítr. Tady jsem byla součást větru, součást oblohy, součást toho všeho tady kolem. Přála jsem si jen letět a nikdy nezastavit. Být napořád tady nahoře. Nebo ještě výš.

Jenže všechno jednou končí. A každý konec má svůj důvod. U mě jím byla ta jasná záře, co se objevila kdesi za Zapovězeným lesem. Blesk. V první chvíle jsem se tolik lekla, že jsem koště strhla stranou a mířila tím pádem bleskově k zemi. Let jsem naštěstí během chvíle vyrovnala, jenže mi bylo jasné, že v dešti nemá cenu pokračovat. Tím spíš v bouři.

Jakmile jsem dosedla na zem, zatočila se mi hlava, udělalo se mi zle... Před očima se mi roztančily mžitky. Jako v mrákotách jsem koště, u kterého jsem si až teď všimla světlého nápisu "Ohnivý šíp 55", na zbytek ostatních. Chvíli mi v hlavě bušila zběsilá chuť, prostě je tam všechna nechat a zmizet v hradu. Ale něco mi říkalo, že to by nebylo správné. A pak mi poprvé káplo na obličej.

Rozhodnutí odnést je dovnitř, jako by nepocházelo z mé hlavy. Přesto jsem slepě uposlechla, snažíc se uchopit všechna košťata najednou. Až po nějaké době, chvíli, snažení mi došlo, že to nemá cenu. Všechna košťata jsem odnosila pod tribunu za deště, který byl stále prudší. Nevnímala jsem ho ale, připadalo mi marné, pokoušet se jakkoli skrýt, když jsem věděla, že jedinou účinnou ochranu by mi poskytovala hůlka, kterou jsem ale nechala v ložnici, jak se to už ostatně stávalo zlozvykem.

Když všechna košťata byla bezpečně skryta před deštěm, pro sebe jsem se usmála a jen s rukávem nad hlavou jsem se rozeběhla školními pozemky směrem k bráně, připadaje si trochu jako blázen. Boty se mi bořily do rozblácené cesty, široký rukáv se mi rytmicky mihal před obličejem a co chvíli mi zakrýval výhled. Připadala jsem si ztracená. Dokonale...

~o~

"Cos' tam, pro M..." začala Lily, když jsem vešla do ložnice a ona se mohla ze své postele dokonale pokochat pohledem na vodu stékající mi po vlasech i na drkotající zuby, jenže pak se najednou zarazila. Asi si vzpomněla na to dopoledne. Nějak jsem se jí ještě nestihla omluvit...

Radši jsem, stále se třesouc, vyrazila ke koupelně, kde jsem se trošku mátožně vydala k umyvadlu, kde jsem, jako bych už nebyla mokrá dost, pustila teplou vodu a opláchla si obličej. Bolela mě hlava, když jsem si unavenýma očima prohlížela ten obličej v zrcadle, který se mi najednou zdál neznámý. Bledá pokožka, až na tváře zrudlé od krutého větru společně s rudými rty, třesoucími se Merlin ví proč.

Namočila jsem si ukazováček pravé ruky a pomalu s ním obkroužila linii oka, vzápětí přeskakuje k lícním kostem. Jako bych se snažila poznat sama sebe. Po chvíli jsem nechala dlaně klesnout na obrubu umyvadla. Byla vzorovaná. Světle růžové rostliny se obtáčely po okraji, až přešly k vodovodu, který provázely až do chvíle, kdy koncem připomínajícím ptačí zobáček, vypustil vodu ven. To všechno jsem najednou sledovala, jako by to bylo něco nového. Něco, co bylo důležité a já na to zapomněla.

Zatřepala jsem hlavou a dlaněmi si zatlačila na oči, až to mi pomohlo. Probrala jsem se z podivného omámení, které mě pronásledovalo od chvíle, kdy jsem na koštěti dosedla na zem. Asi to bylo na mě moc. To létání. Po tak dlouhé době. Nedalo se ale už nic dělat. Už se stalo.

Váhavým krokem jsem prošla do ložnice a ani jsem se neodvažovala pohlédnout na Lily. Soustředěně pozorujíc rozvázané tkaničky bot ušpiněných blátem. Neměla jsem náladu mluvit, omluvat se, ani o sobě jakkoli dávat vědět. Cítila jsem na sobě její pohled a byla jsem si vědoma toho ticha, co mezi námi panovalo. Přesto jsem se nedokázala přinutit k tomu, abych ho jakkoli narušila.

Došla jsem k posteli a hmátla po hůlce na nočním stolku, abych si vysušila oblečení, což byla naštěstí otázka jen několika vteřin. Dovolila jsem si jediný pohled na Lily skrz zrcátko naší další spolubydlící, které viselo naproti na stěně. Na okamžik jsme si navzájem hleděly do očí, jenže pak jsem zrak zase sklopila. Nemohla jsem tu sílu smaragdů vydržet, když se na mě dívali tak vyčítavě.

Radši jsem zalezla pod přikrvku a mávnutím hůlky zatáhla závěsy. Aniž bych o tom přemýšlela.

Mimoděk jsem zakroužila hůlkou, zašeptala nějaká slova, co přišla jakoby odnikud. Jen tak ze vzduchu se mi před očima zhmotnila větévka. Větévka obalená listy podzimních barev, které se při dopadu na postel rozplynuly v neznámu. Vzpomněla jsem si, že tohle kouzlo mě jako malou učil otec. Říkal, že to, co pak uvidíme, je věštba týkající se našeho budoucího života. Ale že to stejně tak může být jen hloupá pověra.

Mohlo mi být tak šest, sedm. Nevěděla jsem, že si ta slova pamatuji. Ale stalo se.

Sledovala jsem jasně žlutý lístek javoru, kroužící směrem k mé pravé paži, volně natažené přes pokrývku. Jako by ty hlasy, ten Siriusův hlas, dole ve společence, neexistovaly. Ne pro mě a ne teď. Pozorovala jsem výření barev, které lístek bral. Ze žluté přecházel k oranžové, a od té, těsně nad dlaní, pak po hnědou.

Klížily se mi oči. Z ničeho nic. Už jsem spala, když se ten suchý list na mé dlani rozpadl v prach. Ve zlatavý prach, který naposled zazářil a zmizel.

Už jsem neslyšela Lilyiny kroky ven z místnosti, ani její křik dole ve společenské místnosti. Když ječela na Poberty, že dělají příliš velký hluk. Nevěděla jsem o ničem z toho a přesto, když jsem se ráno vzbudila, jsem kdesi hluboko uvnitř tušila, že se to stalo.


Tak to máte za sebou :)

Řekněme, že jsem vážně zvědavá na reakce... Snad nějaké budou. Opět vím, že tohle nebylo dějově nic moc a nemůžu slíbit, že tahle povídka někdy vůbec bude akční. Jde tu hlavě o Charlie. Její pocity, objevování, Siriuse a otce. A v příští kapitole snad i o její city vůči matce. Když to dobře půjde.

Uvidím, jak budete komentovat. Podle toho se uvidí s další kapitolou ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | E-mail | Web | 11. listopadu 2012 v 19:21 | Reagovat

Já tuhle povídku mám stále tím víc radši. ^^ A stále víc a víc si připadám jako Charlie... ♥ :D Je jedno zda je povídka akční... Tady to hluboce převažuješ těmi realistickými pocity v perfektním popisu. :) Dokonalost! Moc se těším na další dílky. ;)
Mám tě ráda a děkuji za věnování. :*

2 Lilyan Lilyan | 12. listopadu 2012 v 17:23 | Reagovat

Oh to je milé, že mi to věnuješ :* Teď k povídce:
Bylo  to dokonalé zlatíčko(jo je divný ti tak říkat když jsi starší, ale co..)  Krásná povídka! Nejvíc se mi líbilo jak Lily okřikla Charlie a proč? Protože Lily taková opravdu je! Asi proto.. Je to krásné a dokonalé a překrásné a Achhhh..
Díky, že jsem si tu kapitolku mohla přečíst Fidelle, Charlie..

3 Surynka Surynka | Web | 12. listopadu 2012 v 20:57 | Reagovat

Páni. Plné pocitů, popisů a všeho tak reálného, že jsem si nějak nemohla uvědomit, že se jedná o "pouhé" fan fiction. Zatraceně dobré fan fiction! Něco mi říká, že Charlie neseděla na koštěti naposled a rozhodně ji někdo viděl :D
Opravdu krásná povídka a jsme ráda, že ji píšeš zrovna ty, taková talentovaná holka :)

4 Emma Emma | E-mail | Web | 13. listopadu 2012 v 21:15 | Reagovat

Jé, vďaka za venovanie:))
Nemôžem si pomôcť, ale musím znova a znova vychvaľovať tvoj talent na opisy, pretože napriek tomu, že samotná kapitola nie je (ako aj sama vravíš) dejovo prevratná, čítala sa naozaj ľahko a plynule a fascinujú ma všetky detaily, ktoré do príbehu vsunieš, pretože úžasne vykresľujú prostredie:) Nedávam ti za zlé, že chceš, aby bola táto poviedka skôr o pocitoch, je to na tebe:) Ak by som mala mať pripomienku, tak jedine takú malú, nepodstatnú - nejako mi nesedel rozhovor medzi Charlotte a Remusom..neviem, nejako sa nepáčila jeho reakcia (predsa len Charlotte nepozná a tiež sa mi to k nemu samotnému nehodí), no na druhej ani ona nebola k nemu myšlienkami až taká prívetivá..každopádne je to len moja osobná vec. Je na tebe, ktorým smerom budú postavy vedené:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama