5.kapitola

25. listopadu 2012 v 15:17 | Fidelle |  Omnia vincit amor
Zdravím.
Jak se to stalo, že přistála nová kapitola? Sama nevím. A neručím za kvalitu. Já sama mám dojem, že je to asi jedna z nejhorších... Ale tady máte aspoň důkaz, jak moc blbě to dopadá, když se tam pokouším napasovat děj.
Omlouvám se, že přestože je tohle polokulatá kapitola, nemám sílu být slavnostní. Jen pro oznámení - zbývá maximálně deset kapitol, ano? No, čtěte, komentujte, žijte. Díky...



Bylo to dva týdny po tom, kdy jsem objevila tu možnost létání. Osm dnů po tom, co jsem se naučila sesílat "Expelliarmus." A jediný den od chvíle, kdy jsem poprvé měla pocit, že už se ke mně má sestřenka chová zase úplně jako dřív. Ani nevím, čím jsem si to zasloužila. Snad jen pochopila, že se mnou to nikdy lepší nebude, a kdybych náhodou měla nastoupit proti někomu v souboji, radši bych si tu hůlku namířila na sebe. Jenže, zkrátka a dobře, bylo to tady. Můj první souboj. A já si nemohla dovolit vzdát se. Teď už nešlo jen o to, aby náš profesor viděl úroveň našich kouzel. Teď šlo o to, nezklamat Lily, která se se mnou zase mořila jen, aby mě naučila pár formulí.

"A společně s panem… hm… Pettigrewem, nám tohle kouzlo předvede… tadyhle slečna Evansová." Hlas profesora Petrova rezonoval ztichlou třídou, při jeho hodinách si nikdy nikdo nedovolil promluvit. Vyzařoval z něj přirozený respekt.

Když mi došel význam oněch slov, zvedla jsem trošku vyděšeně hlavu, doufaje že pro dnešek si ještě vybral sestřenku. Ale ne, tentokrát už jsem se nemohla schovat, bylo to tady. Modrošedý pohled se na mě upíral s nezlomnou jistotou.

Trošku jsem se ošila. Ačkoli jsem měla bojovat proti Peterovi, který byl z nejhorších, stejně jako já, bála jsem se. Jakoby v transu jsem z tašky vytáhla hůlku a mimoděk přejela ukazováčkem po celé její délce. Doufala jsem v zázrak, který mi mohla přinést jedině ona.

Třesoucíma se rukama jsem se zapírala o stůl, kolem kterého jsem procházela a trošku nejistě jsem zaujala základní postavení naproti Peterovi, který na tom se strachem byl minimálně jako já. Vodově modré, zvířecí oči nervózně pomrkávaly směrem k přátelům, kteří vypadali pobaveně.

"Začneme na tři. Raz," začínal odpočítávat a já pohledem hledala onu kouzelnou bariéru, kterou chránil ostatní před odraženými kletbami, pak jsem si ale vzpomněla, že tu zrušil na minulé hodině, že prý Protego zvládnou spolužáci v lavicích taky. "Dva," pokračoval ztišeným hlasem a já bleskla pohledem k Lily, která se snažila vypadat nezaujatě. "Tři." Zamumlal už profesor spíš pro sebe a já se přinutila zaostřit na Petera. Čekala jsem, až vypustí své zaklínadlo.

"S-S…" začal Peter trošku vyděšeně a pohledem odběhl k Pobertům, "Serpensortia!" vyhrkl pak, než jsem se mohla vzpamatovat a z jeho hůlky vyklouzl tmavě fialový drobný had, který se s hrozivým syčením, které vůbec neodpovídalo jeho velikosti, vydal ke mně.

Zatímco ostatní spolužáci se z Peterova výtvoru svíjeli smíchy, mě ztekla po čele kapka potu. Až do teď jsem si byla jistá tím, že kdyby bylo zle, mohla bych použít Protego. Jenže jsem zapomněla na zaklínadla tohohle typu. Matně jsem si vybavovala, že Lily mi jednou říkala o mrazivém zaklínadle. Vybavovala jsem si, že jsme byly v knihovně…

"V…V…" slyšela jsem Peterovo blekotání, když hledal v paměti jiné kouzlo, jenže jsem si nemohla dovolit ztratit soustředění na hledání mrznoucí formule. Vybavila se mi Lilyina ruka položená přes knihu. Obal z hnědé kůže, zlatavý nápis… Latina pro pokročilé. Latina… Latina…

"Constagno.." zamumlala jsem tiše a z hůlky mi směrem k hadu, který se pomalu blížil ke mě, vystřelil světle modrý obláček, který se ale po chvíli jen tak rozplynul ve vzduchu. Věděla jsem, že tohle bylo jedno z kouzel, na které se člověk musel soustředit. Na chlad proudící žilami místo krve, otupující ledovost prostupující celým tělem... "Constagno!" zvolala jsem jen o něco málo silnějším hlasem než předtím a pak už jsem užasle sledovala, jak se můj spolužák skácel k zemi zmrzlý na kost, zatímco se had rozplynul.

Vážně jsem nechtěla, mělo to trefit toho hada... Do úst se mi hnala slova omluvy, jenže já je nechtěla pustit ven.

"Výborně, slečno Evansová." ozval se profesor, jehož poklidný hlas ale přehlušoval halasný smích od stolu, kde spolu seděli James a Sirius. Dovolila jsem si zalétnout k nim pohledem, tak to ostatně udělala celá třída. Někdo se díval pohoršeně, někdo pobaveně... Ale nejpobavenější se osobně zdáli ti dva. Dívali se na tělo jejich kamaráda se slzami smíchu v očích, které jim jen jiskřily. Jeden se pokoušel druhému vždy něco říct, jenže to přes to chechtání nešlo. A tak jen ukazovali a ukazovali, zatímco profesor pomalu objevil důvod jejich pobavení.

"Ale no tak, chlapci, je vám už skoro sedmnáct a vás pobaví takovéhle náhodné..." kroutil hlavou, zatímco já zachytila od Pobertů jen: "Vypadá jako... heh... haha... krysa."

No, něco pravdy na tom bylo. Na podlaze skončil na boku s nohama trochu pokrčenýma a rukama třímajícíma hůlku přitisknutýma ke krku, zatímco mu kdesi z konce zad vyrůstal rampouch ne nepodobný krysímu ocásku a na hlavě se mu objevily dva zamrzlé výrůstky, které se snad daly přirovnávat k uším. Taky jsem se usmála, snad právě ve chvíli, kdy se můj pohled jen na několik okamžiků setkal se Siriusovým. Nebo jsem si to možná jen namlouvala. Každopádně ty šedivé oči s poskakujícími jiskřičkami se mi v paměti uhnízdily ještě na hodně dlouho. I když to taky mohlo být kvůli tomu, co se stalo po hodině...

Pohled jsem od Pobertů odtrhla až ve chvíli, kdy mě něco v jejich obličeji upozornilo na to, že je něco špatně. Oba trošku zalapali po dechu a naklonili se přes lavici, snad ve snaze o lepší výhled. A já se otočila na profesora, který si mezitím stihl kleknout k Peterovi a teď nad ním soustředěně kroužil hůlkou odříkávaje složitá slova. Bylo mi hned jasné, že to není dobré. Věděla jsem, že jednoslovná zaklínadla nemají obvykle nijak dlouhá protikouzla. Tady jsem musela něco pokazit...

Sledovala jsem profesorovy rty odříkávaje kouzlo jako modlitbu a obočí, mezi kterým se teď udělala výrazná vráska. Bylo na něm vidět, že je to těžké. A já si najednou připadala jako ten nejhorší člověk na světě. Nechtěla jsem, vážně nechtěla, někomu ublížit. Ani jsem nevěděla, co jsem udělala špatně. Myslela jsem, že jsem jednala přesně tak, jak mě to Lily naučila... Ustoupila jsem kousek dozadu, chtěla jsem uniknout těm pohledům, které se čím dál častěji otáčely ke mně. Jenže k tomu prostě pár kroků nestačí...

Profesor Petrov klečel u mého spolužáka několik minut, než začal rozmrzat a lidé se pomalu uklidňovat. Ale to jen do chvíle, kdy se jeho tělo jen bezduše uvolnilo v louži vody. Okamžitě se kolem začal rozléhat šepot a já zrudla. Ne! Co když... Než jsem se v myšlenkách stihla dobrat k nejhoršímu, profesor Petrov zvedl hlavu a vyhledal mě pohledem, snad považoval za nejnutnější, říct to právě mě: "Je jen v bezvědomí. Myslím, že chvíli bude trvat, než se probere, ale je jen v bezvědomí."

Tváře mi nabraly normální odstín a já v tu chvíli musela zahnat slzy z očí. Slzy, které přišly v zoufalství a které se teď měly změnit na slzy štěstí. Věděla jsem, že se na mě ostatní asi dívají a nemohla jsem si zaručit, že ty pohledy budou vyzařovat také něco jiného než podivnou obviňující nedůvěru, kterou jsem si bezpochyby zasloužila, aniž bych věděla, proč se věci staly, jak se staly.

"Vezmu ho na ošetřovnu, pane." ozval se Lilyin jasný hlas těsně za mnou, až jsem se lekla.

"Dobrá, slečno Evansová. Nicméně nemůžete jít sama, přeci jen je v bezvědomí..." sdělil jí profesor s pousmáním a rozhlédl se po třídě, a ignoruje Jamese, který vyskočil jako čertík z krabičky, s rukou máchající na hlavou, načež zvolal: "Pane Lupine, mohl byste tady slečně Evansové poskytnout doprovod?"

"Jistě, pane profesore." pousmál se Remus a s rozpačitým úsměvem vyrazil s Lily, se kterou společně vylevitovali Petera ze dveří.

Polkla jsem a na profesorův pokyn jsem se přesunula zpět ke stolu, kde jsem si hlavu položila na lavici. To mi chybělo. Co když se Peterovi něco stane? Jenom kvůli tomu, že jsem se odvážila použít to pitomé zaklínadlo... Občas jsem trošku opatrně zvedla zrak a vyhledala Siriuse a Jamese. Vypadali trošku divně, když byli jen dva, vypadali vcelku smutně. A, stejně jako já, vůbec nevěnovali pozornost výkladu. Zaujatě mezi sebou diskutovali a když pak ke mě jednou uprostřed jejich debaty zaletěl Siriusův ledový pohled, trošku jsem se otřásla. Měla jsem chuť za ním běžet, říct mu, že jsem nechtěla, že to nebyla má vina... Ale netroufla jsem si. Ani pitomý papírek jsem jim neposlala.

Čím jsem si teď mohla být jistá, bylo to, že Sirius ví, že existuji. Jen jsem si nebyla jistá, jestli to není spíš spatně...

~o~

"A tady ji máme..." zaslechla jsem, když jsem se jako poslední vyploužila z učebny Obrany, hned po učiteli, který ale zmizel na úzkém schodišti vedle sochy kouzelníka se slepicí u levé nohy, a vyděšeně jsem se rozhlédla okolo sebe právě včas, abych se pohledem setkala s tím Siriusovým, snad ještě ledovějším, než předtím. Kdyby ta šeď v jeho očích představovala bouřkové mraky, pršely by z nich takové ty drobné kapky, co bodají do tváře, když ji chcete nastavit osvěžující vodě.

"Můžu začít, Tichošlápku?" zazněl podivně potěšeně Jamesův hlas, který už nebyl tak sympatický, jako vždy, když jsem byla s Lily. A co víc, až moc blízko mě. Trhla jsem sebou a pohlédla mu bojácně do očí. Byl o hlavu vyšší než já. A narozdíl ode mě určitě uměl kouzlit.

"Posluš si, Prongsie." zamručel Sirius a opřel se o parapet, trošku zlověstně si pohrávaje s hůlkou.

"Tak začneme něčím jednoduchým... Expelliarmus!" zavískl James a mně vylétla hůlka z ruky, než jsem stihla jakkoli zareagovat. Jen jsem sledovala mlčky jeho zklamaný pohled. "No tak, Evansová, i Srabus se brání líp. Podle toho, cos udělala Peterovi, bych čekal víc."

Odkašlala jsem si, chtěla jsem říct něco na svou obhajobu, jenže mě stejně nic kladného nenapadlo. Radši jsem zavřela pusu a pevně stiskla ruce v pěsti ve snaze, udržet kamenný výraz, ať se bude dít cokoli. Věděla jsem s jistotou, že tihle dva nezůstanou jen u odzbrojovacího kouzla, stejně jako to, že nemám šanci, že by přišel někdo další, byla doba oběda.

"Tarantalegra!" zahřměl Sirius od okna po krátké tiché dohodě s Jamesem a já cítila, jak se mi nohy dávají do pohybu. Znala jsem tohle kouzlo, v Krásnohůlkách bylo při soubojích používáno dost často. A já se mu nikdy nedokázala vyhnout. Slyšela jsem, jak mé nohy stepují ve ztichlé chodbě, aniž bych byť jen doufala v to, že to brzy přestane.

"Ty, Prongsi, už jsi někdy viděl stepování ve vzduchu?" ozval se schválně hodně nahlas Sirius a já si mimoděk chytila sukni, protože jsem moc dobře znala zákony gravitace.

"Ne, jasně že ne. Moc rád bych to ale viděl!" mrkl na něj James a společně na mě namířili hůlky: "Levicorpus!"

Neubránila jsem se tlumenému výkřiku, když jsem vzlétla hlavou dolů metr nad zem. Cítila jsem, jak mi nohy buší do vzduchu, jako bych pořád stála na zemi a vlasy, padající mi přes obličej. Ale sukni jsem držela pevně. Bylo mi jedno, jak moc se smáli...

"Teď už si budeš pamatovat, že taková kouzla se nepoužívají, viď? Ne na přátele Pobertů!" Ti dva došli pohodovým krokem až ke mě, aby se mi mohli podívat do očí. Zachytila jsem pohled těch šedivých očí a už jsem to nevydržela. Pevně jsem sevřela víčka ve snaze, představit si, že tohle se mi vůbec neděje. To není moje tělo. Já teď jsem ve společenské místnosti a čtu si. Nebo ještě líp! Jsem zpátky ve Francii a s tátou pracujeme na zahradě. A pak přijde Matt a půjdeme spolu na kopec.

"Blacku, Pottere, co to tam zase děláte?" zaslechla jsem cizí chlapecký hlas, rozléhající se chodbou. Doufala jsem, že to znamená záchranu.

"Á, ctěný pan Leroy v téhle části hradu... Není to tu na vás příliš málo nóbl, pane? Vždyť jste přeci jen zvyklý na pobyt v tom vašem... plesnivém sklepení!" slyšela jsem Siriusův výsměšný tón, ale přinutila jsem se držet oči zavřené. Nechtěla jsem si přiznat, že tohle všechno se právě teď děje mě. Tři kluci. Všichni kolem mě. Zatímco já s hlavou plnou krve stepuju do vzduchu. Ponižující... O to víc, když jedním z nich byl Sirius Black.

"Už jste změnili svůj sortiment obětí? Měl jsem dojem, že se většinou vyžíváte v sesílání kleteb na Snapea... Je mi to líto, vážení, že vám to musím sdělit, ale mám dojem, že už nerozeznáte dlouhovlasého kluka od holky. Blacku, jak dlouho už jsi s žádnou nebyl?" Sarkasmus v těch slovech syšel jako kyselina a ačkoli mě to samotnou udivovalo, začínala jsem být na svého zachránce naštvaná. Snad kvůli té poslední větě, nevím...

"Dej si pohov, Leroyi, do tohohle ti nic není. Vy, vznešení zmijozelové, se přece nestaráte o záležitosti ostatních kolejí, ne? Tak nás tu hezky nech, protože, jak vidíš, ta holka má nebelvírskou kravatu." Tentokrát si slovo vzal James, který si každé slovo, které mělo nově příchozího urazit, patřičně vychutnával.

"Jenže letos to bude jiné, Pottere. Jak vidíš, jsem Primus a to znamená, že strkám nos do všeho tady v tomhle hradě. Takže ji rychle sundejte dolů, nebo vám strhnu ještě víc bodů, než mám v plánu." Ten hlas mi byl podivně povědomý...

"Ale Leroyi, přece bys nás nepřipravil o srandu..." zamumlal James trošku mírněji, "Vždyť je teprve začátek školního roku, ne?"

"Pokud vím, je říjen." konstatoval ale suše "Primus" a já během chvíle skončila na zemi, kde jsem konečně otevřela oči. Bylo mi špatně, a dělaly se mi mžitky před očima, přesto jsem, ještě než jsem se opřela o zeď zaregistrovala, jak nově příchozí, teď zády ke mně, zandavá hůlku.

"Tak pojďme počítat, pánové. To máme dvacet bodů za každého, za to, že jste si tu pro srandu věšeli holku do vzduchu, deset za kouzlení o přestávce, deset za užití zakázaného kouzla a... dvacet za okrádání Primuse o čas. Kolik to máme? Sto? Páni, váš nový rekord. Spokojení?" Koukala jsem, jak si založil ruce na hrudi a ještě dodal: "A přeju hodně štěstí, až se ostatní Nebelvírští dozví, kdo za to může."

"Trhni si, zatrolenče." zamumlal Sirius ještě a už vytahoval hůlku, když mu ale James strhl ruku a radši ho odtlačil směr hlavní schodiště, přičemž nezapomněl na Primuse vrhnout ještě několik vražedných pohledů a směrem ke mě mou hůlku.

A já se krčila tam v rohu v marné naději, že na mě třeba onen Zmijozel zapomene. Po tom, co jsem slyšela od Lily, jsem neměla nijak velkou chuť, se s někým z nich setkat tváří v tvář. Říkala co je pro jejich kolej typické a tak vůbec. Připadalo mi, že s Poberty jsem byla mnohem víc v bezpečí, než s tímhle. Ale už bylo pozdě. Sledovala jsem, jak se pomalými, klidnými kroky vydává směrem k mé hůlce, bere ji do dlouhých štíhlých prstů a pak se otáčí směrem ke mě. Usmívá se, vypadá sympaticky, a pak, po ani ne čtyřech krocích, zamrzá na místě. V šoku. Stejně jako já.

Tohle není, není, není pravda! Prohlížela jsem si pozorně každý rys jeho tváře, a snažila se, vymluvit si ten divný nápad. Tohle přece nebylo možné, ne, ne, ne. Nechtěla jsem tomu věřit. Když pak ale udělal krok směrem ke mě s očima pevně zapřenýma do těch mých doprovázeje kroky chvějícím se hlasem, opakujícím jen jediné slovo.

"Lotty?"


Ano, vím o tom, jak jsou ti dva zlí... Ale v té chvíli mi to připadalo... Že by to tak mohlo být.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Surynka Surynka | Web | 25. listopadu 2012 v 16:31 | Reagovat

Víš, že bych si to na Poberty celkem tipla? To chování,  když se jim někdo zprotiví, když se někdo nechová hezky k jejich přátelům, ale zase na druhou stranu, proboha, šlo o školní zápas! le máš pravdu, v tu chvíli to vypadalo, že by to tak mohlo být. Už se nemůžu dočkat další kapitoly! Až uvidím, jak na sebe zareagují a jak to budou vnímat Poberti :D Takže holka, popožeň tu svoji múzu! :D

2 Lilyan Lilyan | 25. listopadu 2012 v 19:46 | Reagovat

Já to ještě neokomentovala? Stydim se až za ušima. A už jen tak málo kapitol? To néé prosím! A nyní k tvé velectěné tvorbě Fidellie z Fidellkova :D
Krásné, dokonalé a sto bodů? Já tě zabiju to Lilyanka nedohoní bodama! Lily musí dostávat body, ale sto nezvládne ty jsi cvook! No jo to už víme ze skypu, ale stejně.. Krásná povídka a nechci aby vůbec kdy končila.. :))

3 Emma Emma | E-mail | Web | 3. prosince 2012 v 21:48 | Reagovat

Opäť veľmi vydarená kapitola:) Popisy ako vždy krásne a dejovo sa to tiež pekne rozbieha. James so Siriusom síce nepekne vystrkujú rožky, ale všetko akceptujem a som naozaj zvedavá na pokračovanie. Už len kvôli poslednému odstavcu:D

4 zelvicka7 zelvicka7 | E-mail | Web | 6. prosince 2012 v 21:29 | Reagovat

Nádherná kapitola. Snad bude další brzy. :))

5 Surynka Surynka | Web | 12. prosince 2012 v 16:46 | Reagovat

Dellie, zlato, kdy bude další kapitola? Vím, že je složité něco vymýšlet a tak, ale velmi ráda bych si přečetla pokračování, protože píšeš moc hezky a poutavě, je to plné popisů a tak, byla by škoda, kdybys "pravidelně" necvičila to své umění :)

6 jojik29 jojik29 | 27. března 2013 v 20:34 | Reagovat

jé další pls

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama