Cesta bez konce: Život v iluzi

20. listopadu 2012 v 21:40 | Fidelle |  Originální jednorázovky
Tak dneska snad bez úvodu nebo věnování. Jen podotknu, že je to něco podobně krátkého jako První sníh.



Jako zavřená, zamčená ve sklenici. V kleci bez mříží a přesto tak uvězněná. V lese beze stromů, přesto obklopená nepropustnou temnotou hustých větví.

Temná ulice rozprostírá kolem sebe cáry noci, které mi jako hedvábná křídla můr hladí ramena. Světla lamp pomalu zmírají uvězněna ve stejném, ale přeci jen menším vězení, jako já. Poblikávají, křičí o pomoc. Ale nikdo nepřichází. Až nakonec zhasnou docela.

Na konci ulice je také světlo. To je silnice. Lampy podél vozovky jsou jasnější, teplejší, než ty, která tu kdy byly. Auta se vždy mihnou, přičemž jim v předvoji jdou dva kužely světla, které jen na několik okamžiků vystřídá temný stín. Ten ale ovládne konec ulice jen na několik okamžiků, vzápětí stižen paprsky světel jiného vozidla.

A já jdu. Jdu pořád dál a přece se jim nepřibližuji. Chvíli jdu po vozovce, pak zas překročím přes úzký pruh trávy na chodník. Sem tam mi neostříhané větve smrků u cesty přejedou po obličeji, jako by mě snad chtěly pobízet, abych pokračovala dál. A já jdu.

Jdu tmou, která je pořád černější. Nevidím už chodník, silnici, ani trávu. Ani ty větve ne. Jediné, co pořád vnímám je ten světelný pruh mezi dvěma domy na konci ulice. Chci se rozběhnout, ke světlu, chytit ho, zapomenut, že jsou to jen auta a vozovka. Chci ten jas chytit do rukou a rozdrolit ho na drobný prášek jen proto, abych viděla, jak se snáší k zemi.

Ale já nemůžu. Jdu rychleji, než předtím, přecházím do klusu. Nic nepomáhá. Světla aut se pohybují stále stejnou rychlostí a já zůstávám na místě. A přesto si nemůžu pomoct. Každý další krok, který udělám, mě stojí spoustu úsilí, ale já si přesto pořád namlouvám, že mi to k něčemu je.

Tma, která najednou nemá černou barvu, ale sápe se po mě pařáty v nachových tónech, se kolem mě svírá a obdélník světla se vzdaluje. Já ale poračuji. S pohledem upřeným jedině na silnici, jako by to bylo to poslední, co existuje. Jako v tranzu, nevím, proč to dělám. Vím jen, že musím.

A pak najednou vidím nach i před očima. Zalévá je ledovým větrem, který je přinutí sevřít víčka. A když pak přeci jen znovu najdou odvahu rozhlédnout se kolem, je všude krvavá temnota. Černá propast co nikde nezačíná, nikde nekončí. Rudá barva rozlévající se kolem jako krev. Nevím, kde jsem. Snad ještě pořád stojím nad propastí. Stejně tak ale můžu ležet na dně. Vše se zdá pokryto tou samou černí.

Beznadějná temnota obklopuje zimomřivé tělo, které snad už ani není moje. Chlad, který se tu bere bůh ví odkud svírá tělo, zatímco duše je volná. Snažím se, snažím cokoli udělat. Jenže temnota neslevuje, nepřestává. A snad právě tohle je ten okamžik, kdy se mi hlavou rozezní zvuk budíku...


Už se vám někdy stalo, že se vám vrátila noční můra, o které jste si mysleli, či doufali, že jste na ni zapomněli?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Surynka Surynka | Web | 21. listopadu 2012 v 10:17 | Reagovat

Pět hvězdiček si tohle zaručeně zaslouží! Mně se stává, no spíš stávalo, že jsem se v noci probudila, pak sjme usnula a měla jsme ten samý sen, co mě vzbudil, tak jsme se vzbudila znovu a znovu usnula a zase ten sen! Prostě pořád dokola, ale poslední dobou je moje podvědomí nějaké inteligentní :D, protože pokaždé, když se mi zdá sen, který mi je nepříjemný, si ta osoba ve snu (co představuje mě) řekne, že ten sen stejně zase brzo skončí a já jsem klidná a sleduju ten sen dál :D Nevím, čím to je, ale je to pravda a jsem za to fakt ráda :D
Tohle se ti povedlo. Takové tmavé a ponuré  a já jsme prostě musela číst dál, abych se  dozvěděla víc... hltala jsem to bez přestání. Moc dobře napsané a přemýšlím, že kdybys něco podobného víc rozvedla (třeba na několik stránek), klidně bys mohla se přihlásit k té mé nabídce na spoluautorku sbírky 'hororů'. Přemýšlej o tom ;) :D

2 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | 21. listopadu 2012 v 14:15 | Reagovat

Já říkala, že to má cenu. A ani jsem nic tak dobrého nečekala! Opět ten hvězdný popis. ♥ Ten, pro který tvé psaní, naprosto zbožňuju! Jakobych v tom snu byla, stála tam a všechno to cítila! Tu tmu, strach, zoufalství a ty světla... Pět hvězd dávám i já. :)

3 Paddy Paddy | Web | 22. listopadu 2012 v 12:19 | Reagovat

Páni! Naprosto úžasný popis. POhlcující, živoucí... umíš krásně člověka vtáhnout do děje. Nejhorší noční můry jsou ty, které se podobají situacím v životě. Bezmoc, strach, zoufalost...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama