6.Kapitola

1. ledna 2013 v 16:53 | Fidelle |  Omnia vincit amor
Ahoj.
Šťastný nový rok, jak se říká, že?
Přiznám se vám - tahle povídka... Dostala jsem se v ní zatím nejdál ze všech. Chápejte, šest kapitol. Ačkoli na starém blogu jedna měla víc, rozhodně nebyla delší. Jsem vážně šťastná, že se mi povedl prolomit led, co mě dělil od konce téhle kapitoly, ale zároveň už si zoufám u další. Mám pár možných zápletek, ale na všechny mi připadá ještě příliš brzo. No ale co zmůžu, že? Z další kapitoly mám 300 slovíček a dalo mi to zabrat. Takže se už předem omlouvám, že na další kapitolku patrně budete čekat...
A nechť letí s věnováním k Surynce, které vůbec nekomentuju a která je přesto neúnavná. A navíc si ji tolik přála...



"Matte..."

Jeho jméno mi splynulo ze suchých rtů, které se jemně chvěly jako jediné znamení toho, jak divná celá tahle situace byla. Nechtěla jsem ho oslovit, to by přeci dokázalo, že ho poznávám, že věřím, že tu je. A já si stále nebyla jistá. Bylo to jako divný sen... A on se na mě pořád tak upřeně díval, až jsem měla chuť křičet. Křičet na něj, ať toho nechá, že mě to znervózňuje. Ale navenek jsem nedala nic znát. Zavřela jsem na několik momentů oči, polkla a olízla si rty. A když jsem pak znovu přelétla pohledem jeho tvář, dařilo se mi přesvědčit samu sebe, že to není on.

"Jsi to vážně ty?"

Došel ke mně, než jsem stihla cokoli namítnout nebo se třeba zvednout a zmizet. Teď, když tu dřepěl přede mnou, obličej ve výšce mých očí, bylo mnohem těžší si nalhávat, že ten kluk přede mnou je cizinec. Ani nevím, proč jsem si nechtěla přiznat, že přede mnou přesto stojí právě on. Snad mě to v té době tolik děsilo už proto, že i bez toho se toho v mém životě stalo víc než dost. Nijak jsem netoužila po dalším zvratu, ačkoli to byl můj jediný kamarád, kterého jsem kdy měla, a byl přímo tady, v Anglii.

"Lotty..."

Bylo to divné, slyšet po tak dlouhé době své jméno ve verzi, na niž jsem byla zvyklá nejvíc... A hlasem, který se sice změnil, prohloubil se, ale přesto v něm zazníval podtón toho malého kluka, kterého jsem znala. Zavřela jsem oči, protože jinak bych se jeho pohledu ubránit nedokázala. Radši jsem si přitlačila dlaně na oči a sledovala barevné obrazce, jež se před nimi vytvářely, aby zahnaly ty slzy, co se mi tam pokoušely dostat, nebo snad jen ten roztřesený hlas, který se v mém hrdle pomalu vytvářel.

"C... Co tu děláš? Jak to, že jsi tu?"

Taky zněl otřeseně, ale narozdíl ode mě se to nepokoušel skrývat. Místo toho mi rukama pevně stisknul zápěstí a pokusil se mi oddálit dlaně od očí. Chtěl, abych se mu podívala do těch jeho. A snad právě tohle ve mě vybudilo to nutkání utéct. Poměrně snadno jsem se mu vytrhla, když mě přinutil se na něj podívat, povolil sevření. Vzala jsem mu z rukou mou hůlku a naposledy mu pohlédla do očí, ještě než jsem se otočila a odklusala chodbou, kterou se mé kroky rozléhaly jako zvuk bubnů. Ani za mnou nevolal, znal mě. Jenže já si nebyla jistá, jestli ještě znám jeho...

~o~

Kroky, které se ani po několika schodištích nezpomalily, mě zavedly před Ošetřovnu, kde měl podle všeho ležet Peter Pettigrew. Až tady jsem se zastavila a zaposlouchala se do vlastního dechu. Asi bych se za ním měla jít podívat, asi bych se měla zeptat, jestli to nebylo moc zlé. Omluvit se. Už jsem se připravovala na vstup dovnitř, když jsem zevnitř zaslechla hlas samotného ředitele a tak nějak jsem zamrzla na místě. Najednou s ze mě vytratila chuť vejít, a tak jsem jen stála za dveřmi a neubránila se nervóznímu zaposlouchání se.

"Tohle bylo naprosto normální kouzlo, Minervo, sama jste to slyšela."

"Ale Albusi, copak to nevidíte? Ten chlapec je zmrzlý zevnitř. Tohle nejsou normální účinky... Už na začátku jsem vás upozorňovala, Albusi, že není moudré přijímat žáky uprostřed školní docházky bez ohledu na to, že by se třeba dostali do Nebelvíru."

"Ta dívka je naprosto nevinná, slyšela jste vůbec o důvodech jejího přestoupení? Věřte mi, Minervo, nemáte důvod být podezřívavá."

"Tohle je to, co nazýváte nevinností? Vždyť ten chlapec mohl zemřít na podchlazení! Říkám vám, tohle nemohlo být obyčejné kouzlo!"

"Minervo, tahle hádka nemá cenu, chápu, že účinky tohoto kouzla jsou poněkud... Nezvyklé, ale přisuzoval bych to jen a jen nadání slečny Evansové."

Slyšela jsem, jak si má učitelka Přeměňování odfrkla. "Viděl jste někdy její práci v hodině? Dělá jí problémy jen přeměnit ropuchu na konvici! Vážně, pane řediteli, mám dojem, že s ní není něco v pořádku!"

"Ne všechna kouzla závisí na talentu, Minervo, to už byste si mohla po těch letech uvědomit. Zvláště kouzla živlů potřebují tu pravou představivost, aby byla skutečně účinná..."

"Takže vy myslíte, že je to prostě jen kvůli tomu, že si to představila?" slyšela jsem z jejího hlasu odkapávat ironii, "Ale no tak, Albusi, to nemůžete myslet váž..."

Dialog, který ti dva spolu vedli, mi v danou chvíli vůbec nedával smysl. Němě jsem naslouchala, aniž bych tušila, o čem ti dva mluví. Až teprve, když se chodbou rozezněly kroky a smích, prudce jsem zamrkala a slova jako by se teprve teď dostala do té správné části hlavy, která až doposud zůstávala skryta za závojem. Zatočila se mi hlava, ale pak jsem si uvědomila, že mi ruka doposud spočívá na klice a rychle jsem ji upustila, jako by se mi vpalovala do kůže. Rozhlédla jsem se, v téhle chodbě ještě nikdo nebyl, ale vzhledem k tomu, jak se kroky blížily a rezonovaly spolu s hlasy chodbou, mohli příchozí každou chvílí vyjít zpoza kteréhokoli rohu.

Několika vratkými skoky jsem se přemístila na druhou stranu chodby, kde byl starý gobelín, za nímž se skrýval výklenek. Ukazovala mi ho Lily už ze začátku školního roku, že prý se občas hodí jen tak zmizet. Ani nevěděla, jakou tehdy měla pravdu... Ve chvíli, kdy jsem usedla na chladnou podlahu a přitáhla si nohy k tělu, se hlasy najednou začaly ozývat hlasitěji a po chvíli se dostaly až před Ošetřovnu, to už jsem věděla, kdo to je.

"Péťa bude mít radost, až se o tom dozví!" zněl Siriusův hlas, ve kterém byl slyšet ten úsměv, jež prostě musel mít ve tváři.

"Jo, ale opovaž se mu říkat o Leroyovi a o těch bodech... Ještě by to pak moh' vykecat Moonymu." zaslechla jsem poněkud skeptičtěji znějícího Jamese.

"Tomu stejně bude jasný, že za to můžem my, ne?" oponoval mu Sirius.

"Ale nikdo mu to potvrzovat nebude..." zasmál se ještě James a já zaslechla vrznutí dveří na Ošetřovnu.

"Á, pan Black a pan Potter, jistě se jdete..." zaslechla jsem Brumbála, jenže pak se dveře zavřely a já se octla v tichu, aniž bych měla chuť, dozvědět se něco víc. A tak jsem se radši sebrala a šla na oběd, zbývalo mi už jen dvacet minut do hodiny lektvarů...

~o~

Byla sobota odpoledne a pršelo... Lehký liják, který mi během několika okamžiků proklouzl až na kůži, kterou laskal ledovými prsty. Byla mi zima, bylo mi nepříjemně, jenže jsem mohla letět. Navykla jsem si na létání v horším počasí, kdy lidé moc nechodí ven a kdokoli by se podíval z okna, viděl by místo mě jen tmavou skvrnu, která by snad místy mohla i splynout s tmavou oblohou. A já nechtěla žádný průšvih, ale bez létání jsem se prostě obejít nedokázala.

Za tu dobu, co jsem se stala profesionálním zlodějem školních košťat, jsem letěla už pětkrát. A z každého letu jsem si pamatovala jen ten vítr, který chytíte jen, když letíte vážně vysoko, to volné klácení nohama ve vzduchu a také ten nával adrenalinu, když koště jen těsně strhnete jiným směrem jen proto, abyste nenarazili. A věděla jsem, že z téhle jízdy si taky budu pamatovat jen to příjemné. Že zapomenu na déšť všude kolem mě i lezavou zimu.

Věděla jsem, že takhle to s létáním má spousta lidí. I u samotného Siriuse jsem po tom hodinovém tréninku v těch nejhorších podmínkách viděla jen veselé jiskřičky v očích, které jako by byly součástí těch drobných kapiček, které se mu rozletěly kolem hlavy, když je vytřepával z vlasů jako pes. Většina dívek této školy by při tom pohledu klesla na kolena. Já ale ne. Ačkoli jsem vždy v tu chvíli cítila zvláštní tlak kolem srdce. Ale to snad kdykoli se mi zdálo, že se už už podívá mým směrem. Navenek ale ani mrknutí. Jen ty oči, které jsem věčně klopila k zemi, v těch to všechno bylo, to jsem věděla.

A taky tu mezi mnou a tou většinou byl další rozdíl. - Ony tam nebyly, já ano. Nebyla jsem schopná říct, jestli jsem pozorovat nebelvírské při tréninku chodila jen kvůli netrpělivému čekání, až sama budu mít příležitost proletět se v tom nejhorším počasí, nebo snad kvůli černovlasému odrážeči. Jistá jsem si byla jen tím smutným ostnem, který jsem uvnitř sebe pocítila, když náhodou ve čtvrtečním odpoledni vysvitlo slunce, které zkazilo mé plány.

Jenže v tu chvíli to bylo jen tady a teď. Tenisky, ve kterých jsem krčila zimou znecitlivělé prsty, vlasy vlající mi kolem obličeje i koště, se kterým jsem se už sehrála. Byla to pořád ta samá stará Oběžnice, kterou jsem si začala brát od svého druhého letu. Nepamatovala jsem si, že by se v té době ještě vyráběly. Ale přesto už jsem si zvykla na ten tichý bzučivý zvuk, který vydávala za letu i to dřevo, které mi jemně vibrovalo pod rukama, aniž by mě nijak rušilo. Spíš naopak, pobízelo mě letět výš a dál. A rychleji.

Ta rychlost nebyla až tak závratná. Tedy v porovnání s tím, co jsem viděla na nebelvírském tréninku. Ale i přesto jsem si užívala každý milimetr, o který se koště pohnulo. A za letu jsem přemýšlela... O ničem závažném, snad jen, kam půjdu, až koště zase schovám pod zámek. Mohla jsem zajít za Hagridem, sympatickým poloobrem, co tu dělal klíčníka. Lily mě s ním seznámila před týdnem a on byl hned hodně zvědavý na věci, co se mého domova týče. A kupodivu mi to u něj ani nevadilo. Byl to ten upřímný typ, kterému vyklopíte cokoli, jen když vidíte, že ho to alespoň trochu zajímá.

Ale dnes se mi nijak nechtělo jít k němu. Kdoví, co kdyby ze mě vypadlo něco o Mattovi.. Nechtěla jsem si ho připomínat. Věděla jsem, že to bylo dětinské, ale nejradši bych si byla bývala zakrývala oči a dělala, že tam není. Všechno se tím usnadňovalo. Předstíráním, že vše je pořád stejné. Podobně, jako když jsem ještě několik týdnů po tátově... akci připravovala každé ráno trojici čajů. Nebo neustále přerovnávala jeho boty, které jsem ani já, ani máma nedokázaly schovat do krabice. To nám pomohl udělat až Gwin...

Vzhlédla jsem k nebi a usoudila, že pro dnešek už to stačí. Ačkoli bych byla ochotná, vydržet tam ještě několik hodin, začínala už mi být zima a já se bála, že kdybych se nachladila, musela bych jít na ošetřovnu a popravdě jsem měla trošku strach z té ženštiny, co ji řídila. Strhla jsem tedy koště dolů a jen těsně zabrzdila nad zemí, kde jsem podrážkami tenisek vyryla rýhy a pocítila čvachtavé bahno, které se také propíjelo skrz. A já neměla, čím bych mu zabránila, poněvadž má hůlka jako vždy spočívala na nočním stolku vedle mé postele.

Když jsem schovala koště do výklenku ze strany šaten, který jsem tam objevila a který už se pro košťata zjevně dlouho nepoužíval, vyrazila jsem co nejrychleji směrem k hlavní bráně, máčeje dlouhý hábit v blátě. Ale protože byl mokrý tak jako tak, nezatěžovala jsem se s jeho zvedáním.

Když jsem ale probíhala Vstupní síní, čekalo na mě nepříjemné překvapení v podobě kohosi, kdo vystoupil ze stínu. Neviděla jsem ho, ale zaslechla jsem tiché kroky a když jsem se otočila, uviděla jsem jeho nesmělý úsměv.

"Ahoj, Lotty." slyšela jsem ten tichý, opatrný hlas, který se tu až nepříjemně rozléhal.

"Ahoj, Matte." prohlásila jsem, když jsem alespoň trochu uklidnila srdce, které se rozeběhlo, jako by chtělo utéct pryč. Třásla jsem se a nevěděla jsem, jestli je to zimou nebo tím, že je tady. Bála jsem se otočit a utéct, bála jsem se zůstat. Nakonec ale Matt vyřešil ten problém za mě, když mi klepl do ramene hůlkou a já vmžiku cítila teplo, které pohladilo mou vysušenou pokožku, načež se usadil na schody zjevně v očekávání, že si přisednu, což jsem také během chvíle udělala.

"Co chceš?" ozvala jsem se po chvíli zarytého mlčení, aniž bych se na něj podívala. Ruce mi spočívaly volně na kolenou, ale konečky prstů jsem zatínala křečovitě do tkaniny.

"Chtěl jsem vědět, co se stalo," začal a potřásl při tom hlavou, "jak to, že ses octla tady, proč se mi vyhýbáš a proč, u Merlina, se mi zdá, že bys potřebovala pořádně povzbudit." Vypočítával to na prstech a netvářil se nijak vážně. Když jsem mu ale pohlédla do očí, zdály se v nich být žhnoucí uhlíky, které chtěly všechno vědět. Které to myslely vážně a které mě znaly nejvíc ze všech.

"Jsem v pořádku, nic se nestalo." Odvrátila jsem od něj hlavu, nebyla jsem dobrá lhářka, co se mluvení týče, a on to věděl. Cítila jsem jeho ruku na rameni, od které mi po zádech přeběhl mráz. Polkla jsem. Netroufla jsem si se pohnout.

"No tak, Lotty, já tě znám. Nesnaž se předstírat, že se nic neděje, protože vidím, že ano." Zvednul se ze schodů a dřepnul si přede mnou, jak to vždycky dělal, když mi chtěl vidět do tváře. A já chtě nechtě musela hledět do té jeho.

Samovolně mi po tváři skanula slza. Nechtěla jsem mu nic říkat, jenže zároveň jsem měla takovou chuť mít v něm přítele, co mě vyslechne. Zkousla jsem si spodní ret a uhnula pohledem. Ne, tohle ne. Nemůžu mu nic říct. Nebudu ostatní zatěžovat svými malichernými problémy. Vždyť lidé na světě vždy trpěli mnohem víc! Ne, někomu Smrtijedi vyvraždili i celou rodinu. Nemám právo si stěžovat.

Když jsem znovu vzhlédla, setkala jsem se s jeho vyčkávavým pohledem. Jenom jsem zakroutila hlavou, zvedla se a rozeběhla se po schodech nahoru. Jenže tentokrát mě utéct nenechal. Dohonil mě ve druhém patře, kde krom nás byla ještě skupina druhaček, které se při pohledu na nás rozhihňaly. Setřela jsem si slzy z tváře a trochu vzdorně pohlédla na Matta.

Ten zavrtěl odmítavě hlavou a bradou ukázal k řadě učeben na konci chodby. V tuhle dobu by tam neměl nikdo být. Nikdo, ale přeci jen, když jsme se přiblížili, zaslechli jsme tichý smích. Matt vypadal nezaujatě, ale já poznala, komu patří. Siriusovo lehké štěkavé sípání, když se nemohl smát nahlas jsem poznala během několika sekund a trochu nedobrovolně jsem překonala vzdálenost ke dveřím a natáhla se po klice. Než mě Matt stačil zadržet, nahlédla jsem dovnitř a zahlédla Siriusova nahá záda objímaná dívčími pažemi s krátkými rukávy. Tiskli se k sobě a mě bylo v té chvíli nepopsatelně zle. Začalo mi hučet v uších a zatočila se mi hlava, když jsem přibouchla dveře, aniž bych se je snažila utlumit a rozeběhla se chodbou pryč, jinam. Chtěla jsem být sama.

Zavřela jsem se v jedné z odemčených učeben a pak si uvědomila, že nemám hůlku, abych zamkla. Ale to už mi bylo jedno. Schoulila jsem se do kouta za katedrou, aniž bych se starala o špinavou podlahu. Bylo mi, jako kdyby mi někdo vyrval srdce z hrudi a teď je drtil nesnesitelně velkou a silnou pěstí na prášek. Bylo mi, jako by mě do hlavy praštili palicí jen, abych upadla do bezvědomí, které ale nepřicházelo. Mžitky před očima se rozplývaly v slzách, které už ani netekly ven. A já si přitiskla kolena k bradě a konečky prstů svírala tkaninu tak pevně, jako by to byl samotný můj život, který jsem si poslední dobou nechávala utéct špatným směrem. Který jsem ještě nikdy nepokoušela udržet ve svých rukách tak pevně, jako dnes.

Ale proč já se vlastně cítila tak zrazeně? Měla jsem snad na Siriuse nějaký nárok? Ne. Promluvila jsem s ním někdy? Ne tak, aby se to dalo počítat. Věděl vůbec, že s ním chodím do školy? Maximálně kvůli incidentu s Peterem. A přesto jsem si připadala, jako by mi vrazil dýku do zad a ještě se tomu smál tím svým štěkavým smíchem...

"Lott?" Za dveřmi se ozvaly tiché kroky, Matt už dorazil k učebně. Ale já nemínila dát najevo, že tu jsem. Krčila jsem se v rohu, naprosto zticha a skoro bez dechu. Hlavu jsem složila do dlaní a nohy si přitáhla co nejvíc k tělu. Ale přesto přišel.

"Co se děje? Vážně, ničemu tu nerozumím. Bylo by fajn, kdybys mi to vysvětlila." Hlas zněl nejistě, ale já už neměla sílu ho odhánět. Nač nebýt jednou sobecká, že? Vzhlédla jsem k němu zarudlýma očima a on se posadil vedle mě na zem. A pak jsem se jen opřela o jeho rameno a seděla tam hledíc do zdi ve snaze vyprázdnit si hlavu.

Až po hodné půlhodině jsem se tichým nakřáplým hlasem ozvala.

"Co tu děláš ty?"

Sevřel ve svých dlaních mou levou ruku a protože mu bylo jasné, že já s vyprávěním nezačnu, ujal se slova on.

"Pamatuješ, jak jsme se odstěhovali?" začal a já kývla, "Od té doby jsme s našima cestovali po světě. Chtěli pro mě najít adekvátní školu." Smutně jsem se pousmála, pamatovala jsem si, jak strašně moc se Mattovi rodiče starali o svého jediného syna, byť to znamenalo i jeho odloučení od nečistokrevných kamarádů.

"Nakonec jsem skončil v Bradavicích, našim se zkrátka zalíbil Brumbál. Zkoušel jsem ti napsat, mockrát. Ale hádám, že nic z toho nedorazilo." Otočil se na mě a já zavrtěla hlavou. Jeho rodiče byli schopní kouzelníci. Určitě měli dost opatření. Chvíli jsem dumala nad tím, co všechno asi museli udělat, aby těm dopisům zatarasili cestu, když jsem si uvědomila, že se na mě Matt dívá. S vyprávěním jsem teď byla na řadě já.


Tak to by bylo, lidičkové. Vím, že se to moc nepovedlo, protože ta druhá polovina... Vážně jsem si ji cucala z prstu. Ale nezoufejte, pořád je to lepší, než kapitola příští, která bude naprosto zmatečná, neužitečná a nebude se vám líbit.

Víte, co by mě zajímalo?

Jestli si tohle přečte alespoň pět lidí...

No, uvidím, podle komentářů. A stejně tak podle nich uvidím s pokračováním. Snažit se či ne.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Surynka Surynka | Web | 1. ledna 2013 v 18:12 | Reagovat

Zlato, ani nevíš, jakou radost jsi mi touhle kpitolou udělala. Děkuju za věnování a jsem strašně ráda, že se ti povedlo konečně trochu cinknout do múzy a něco napsat. Musím říct, že máš neuvěřitelně nízké sebevědomí, protože jsi tu rozhlašovala, jak je to vycucané z prstu a špatné a já jsem úplně nadšená, protože se to nejen krásně čte, ale jsou tam i ty tvé typické popisy a přirovnávání, které jsou tvým podpisem a musím říct, že takhle hezky popisovat s přirovnáními ani neumím a závidím tobě, že si to dokážeš takhle představit a spojit :)
Děkuju, žes tuhle kapitolu napsala a těším se na další a určitě nebude tak špatná, jak nám tu hlásíš :)

2 Lilyan*** Lilyan*** | Web | 2. ledna 2013 v 7:38 | Reagovat

Pět lidí? Zasloužíš si víc než pět lidí, protože tahle povídka je jedna z nejlepších co jsem četla Fidellie :)) Vážně se mi ta povídka líbí a doufám, že si jí přečte spousta lidí, protože si to ta povídka zaslouží :) Ne to neříkám proto že bych byla milá, ale proto že to myslím vážně.. Tvá Lilyan***

3 Illienel Illienel | E-mail | Web | 2. ledna 2013 v 9:53 | Reagovat

Dell? Někoho mi to děsivě připomíná...Lotty je vážně tak skutečná, živá, reálná...Neříkám, že bych tu holku někdy nepraštila, ale to jen proto, že ji mám ráda a mrzí mě, když si sama ubližuje tím, že dělá hlouposti. Doufám, že bude k Mattovi upřímná a najde v něm opět kamaráda. I když přátelství Zmijozelů s Nebelvíry nikdy neměla moc štastnou budoucnost :-( Ale uvidíme, třeba jim dopřeješ trochu toho vzácného štěstí - mít dobrého přítele :-) Nejvíc z celé kapitoly se mi líbilo, že chování postav působilo přirozeně a děj se zdál skutečným i se všemi emocemi, s každou slzou v očích...Ono to vůbec není samozřejmé, bohužel. Ale Tobě se to tady povedlo. Ty postavy se chovaly přesně tak, jak si je představuju - tím myslím, že to odpovídalo jejich povaze i situaci (i když o Mattovi toho moc nevím). Ale nejvíc se mi líbilo, jak Lotts lítala. Ani nevím proč...Samozřejmě neříkm, že je to dokonalé...chybky se tam najdou, ale není jich moc :-) Každopádně, čte se do dobře. Těším se na Lottino vyprávění v příští kapitole. A Dell? Nepamatuju, kdy naposled u mě něco četlo a komentovalo pět lidí, ale Ty víš, že u Tebe bude minimálně jeden člověk vždycky rád číst. Měj se krásně a nepřestávej psát :-)

4 Molly Molly | 2. ledna 2013 v 22:32 | Reagovat

Povídku jsem objevila dnes a na to, že období Pobertů téměř nečtu, se mi to dost líbí... Rozhodně piš dál, hlavně pokud tě to baví, z vlastní zkušenosti vím, že psaní může člověku hodně pomoct... Pokud budeš psát dál, tak se stávám tvým pravidelným čtenářem, protože se tvoje povídka příjemně čte. :-) Hodně štěstí při dalším psaní a hdoně štěstí do nového roku obecně. :-)

5 LilyE LilyE | Web | 14. ledna 2013 v 20:20 | Reagovat

Je to nádherné a líbí se mi, jak tam probíráš hlavně ty její city. Fakt super povídka :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama