7.Kapitola

21. ledna 2013 v 16:45 | Fidelle |  Omnia vincit amor
Vážení přátelé...
Jakkoli si vážím vaší podpory a toho, že pořád komentujete tuhle... hech... povídku, nemám pro vás nic lepšího, než je tohle. Jde o to, že bych vám strašně ráda něco napsala tak, aby to za něco stálo, jenže to byste se asi nedočkali. Když si vezmu, že tohle jsem psala dvacet dnů a kolik mi to dalo práce... A že se mi z finálního výsledku chce zvracet... No, slabota. Váhala jsem, jestli to zveřejnit rovnou nebo radši počkat, až budu mít něco předepsáno z další kapitoly. Nakonec to sem ale dávám rovnou, protože dýl vás nechat čekat nechci, jsem měkota! Absolutně se omlouvám za všechny chyby, překlepy, pitomé rozhovory a podobně, jenže já prostě... brr... Tohle bylo těžký. Věnování by se dalo pokládat za urážku, takže žádný není.
Tak zase báj báj, miláškové moji a já se jdu ponořit do příprav na test z dějáku... No... Jasně, to jen tak říkám, abych si nepřipadala blbě, líně a nečinně, ale ten referát na češtinu už na mě vážně urgentně mává prstem!



Nevěděla jsem, odkud začít. Můj život v poslední době připomínal chuchvalce třepící se bavlny vplétající se do sebe a já už zkrátka nebyla schopná je rozmotat a říct Mattovi všechno postupně.

"Táta je mrtvý..." špitla jsem po chvíli tak neslyšeně, jak to jen šlo a vzápětí zabořila obličej do Mattovy košile. Chtěla jsem zabránit jakýmkoli slzám a v tuhle chvíli už jsem si nebyla jistá, jestli bych to sama zvládla. Cítila jsem na tváři seschlé potůčky slané vody a na čele Mattův horký mělký dech, jak se snažil rozdýchat to, co jsem mu právě řekla. Znal tátu stejně dobře jako já, protože u nás často byl tajně na návštěvě...

"Proto jsem tady." Procedila jsem ta slova skrze zuby, jako by to byly ony slzy, které se neměly dostavit, protože už všechny popadaly na zem nebo se vsákly do Mattovy košile nebo... Prostě byly pryč. Ač mi bylo zle a třásla jsem se po celém těle, z očí se mi nevydrala ven ani jediná. Divné. Pomalu jsem se odklonila od Matta a usadila se nejistě vedle něj, jenže on mi dal ruku kolem ramen a sám si mě přitáhl zpět. Takhle jsme sedávali před lety za jedním z větších kamenů, jež obklopovaly dětské hřiště a svěřovali si ta důležitá tajemství, která nás tenkrát svazovala k sobě.

"To mě mrzí. Nevěděl jsem to." Naklonil se ke mě a pošeptal mi to do ucha. A věděla jsem, že to myslí mnohem víc vážně, než ta spousta pánů v těžkých černých kabátech společně s dámami zakrývajícími si tváře kapesníky, kteří mi mačkali ruce a pořád jenom opakovali 'Upřímnou soustrast.'

"Jak bys to mohl vědět?" zašeptala jsem to tiše, ale věděla jsem, že mě slyšel. K odpovědi se ale neměl. Až po chvíli hrobového ticha, které narušoval jen smích a radost hovorů, které sem doléhaly přes těžké dveře, se ozval stejně tiše jako já.

"J... Jak je to dlouho?" šeptal stejně jako já a hlas se mu nervózně třásl, jako by si nebyl jistý, jestli tu otázku může položit.

"O prázdninách." zamumlala jsem tiše a schoulila se trochu víc do sebe. Zdálo se mi, jako by se v místnosti ochladilo a zježily se mi chloupky na zátylku. Nebylo moc příjemné o tom mluvit, ale Mattovi jsem to říct musela. Nepustil by mě bez toho pryč.

"To ale není všechno, viď?" ozval se a mimoděk mi prsty přejel po rameni, jako by se mě snažil přimět, abych mluvila. A v tu chvíli ve mě vypukl boj. Lítý boj, ve kterém jsem se bila sama se sebou. Tohle byla chvíle, kdy jsem se měla rozhodnout, zda mu pořád věřím, nebo... Nebo si pořád nejsem ničím jistá. Když jsem po chvilce zvedla oči k jeho tváři, byly bezelstné.

"Nic dalšího už není." Dala jsem si na své lži pořádně záležet. Nechtěla jsem, aby poznal, že mu neříkám pravdu.

"Já ale vím, že je," zašeptal a já se zachvěla, "a mám tušení, že se to týká Blacka. Vidím ti to na očích. Snaž se, Charlotte Evansová, jak chceš, ale mě neoblafneš." Jeho tichá řeč působila důrazně a lehce výhružně a při vyslovení mého jména mi stiskl snad až příliš silně rameno, načež stáhl svou ruku zpět a trochu se odsunul. A pak se jen lehce zvedl a s rukama v kapsách přešel ke dveřím. Chtěl odejít a já ho nedokázala zastavit. Těsně u dveří se ještě na okamžik otočil, aby mi pohleděl do očí. "Znám tě líp než ty sama, starám se o to, jak se máš, víc než ty sama a věř mi, že přijdu na to, co mi tajíš dřív, než mi v tom ty sama stihneš zabránit."

Jeho pohled jsem vydržela, ale když se za ním zavřely dveře, položila jsem si hlavu zmoženě na kolena. Tohle nebylo dobré. Já nechtěla, aby o Siriusovi kdokoli věděl, jenže Matt se, jak se zdálo, nezměnil. Věděla jsem, že pokud bude chtít, přijde na to. Bylo to s ním pořád stejné jako kdysi.

~o~

Od našeho rozhovoru s Mattem pomalu uplynuly dva týdny a pořád jsme spolu nepromluvili. Držel se zpátky a já to věděla a bála se toho. Věděla jsem, že takhle pozoruje mé chování. Bála jsem se, že na všechno přijde... Snad proto jsem se snažila chovat ještě strojeněji, než jindy. Jedla jsem rychle, abych se co nejrychleji dostala ze Síně, hradem jsem se pohybovala vedlejšími chodbami, ačkoli tu stále bylo riziko, že se ztratím, z knihovny jsem mizela, jakmile se objevil a především jsem si nedovolila ani jeden jediný pohled směrem k Siriusi Blackovi.

Sobotní ráno bylo studené a já se probudila mnohem dřív než vyšlo slunce. Všude ještě panovalo šero a když jsem vyhlédla z okna, ovanul mě lehký studený větřík a já pohlédla do temně modrých očí noční oblohy, ve kterých pomalu pohasínaly ty jiskry hvězd, jak pomalu umírala a přicházel den. Trochu jsem se pousmála a okno přivřela, načež jsem se převlékla, prohrábla si vlasy rukama namísto hřebenu a sešla dolů do prázdné společenky. Dnes v krbu poblikávaly už jen horké uhlíky vyzařující světlo z jejich nitra a pobízející mě, abych šla blíž.

V tu chvíli se společenskou místností ozvalo hlasité prásknutí, až jsem se lekla. Otočila jsem se právě včas, abych zahlédla stín malého tělíčka máchajícího čímsi, co mělo v pravé ruce. Vzápětí se vedle něj se stejným rámusem zhmotnilo druhé a začalo cosi strašně rychle říkat, že jsem mu nebyla schopná porozumět.

"Pro... Promiňte?" ozvala jsem se nejistě a byla jsem si jistá, že se ti dva otočili ke mě, protože jejich rychlý hovor na moment utichl. Pak se oba dva vydali směrem ke mě a když na jednoho z nich padlo slabé světlo ze řeřavých uhlíků, poznala jsem domácího skřítka. Vypadal hodně staře, měl veliké uši, které tak trochu připomínaly sloní a oči vybledlé stářím na šedivou s občasným nádechem zelené. "A... Ale slečno," začal, když se vzpamatoval z počátečního šoku, "vy... vy tu nemáte, co dělat. Vždyť je ještě noc!" Mluvil pištivým vysokým hláskem, zatímco jeho kolega, s tváří zatím skrytou trochu víc ve stínu, horlivě přikyvoval.

"O... ehm.. Omlouvám se. Nemohla jsem spát..." prohlásila jsem tiše. Nevěděla jsem, jak se ke skřítkům chovat. Nikdy jsem žádného takhle naživo nepotkala, protože pokud už někdo ve Francii skřítka měl, držel si ho doma a nikam ho nepouštěl.

"To je v pořádku..." ozval se vzápětí druhý a vystoupil trochu blíž ke světlu, takže jsem si mohla prohlédnout jeho o něco menší a o něco špičatější uši porostlé na špičkách hnědavou srstí společně s velkýma očima neurčité barvy, která snad na světle mohla být fialovou, "Jen nejsme zvyklí, že tu někdo v tuhle dobu je. Posaďte se." Zakoulel očima a rozpačitě se usmál, zatímco ten starší si mě pořád zamračeně prohlížel, jenže ten druhý ho pro jistotu kopl do hubené nožky, takže vzápětí se usmívali oba.

"Vy tu přes noc uklízíte?" zeptala jsem se, když jsem se trochu vzpamatovala a usedla na polštář na zemi u krbu, načež oba dva horlivě pokývali. Přestože v utěrkách obmotaných kolem hubených tělíček nevypadali moc hodnotně, oba dva si sebou byli víc než jisti.

"Jestli teď ale slečna promine..." ozval se starší pisklavě.

"Nemáme na povídání čas." doplnil ho druhý o něco níž položeným hlasem.

"Kdybyste ale chtěla..." vztyčil ten se šedivýma očima hubený ukazovák.

"Můžete se za námi kdykoli zastavit v kuchyni!" pousmál se ještě zářivěji fialovooký.

"Stačí jen polechtat hrušku na obraze na konci chodby a ptát se po Wybbim a Wobbym." prohodil naposled ten starší a pak už mi nevěnovali pozornost. Vrhli se ke kolejní nástěnce, něco na ni připnuli a pak se dali do rychlého úklidu za pomoci skřítkovské magie a když po půl hodině odcházeli z uklizené společenky, jen mi mávli a pak se s prásknutím zase přemístili jinam.

A já osaměla ve společenské místnosti, kterou už zase osvětlovaly jasné plameny z krbu, které tam skřítkové vyčarovali jediným lusknutím. Schoulila jsem se do menšího křesílka poblíž a s pohledem na plameny znovu upadla do polospánku, ve kterém mě provázel po podivné zemi mužíček z ohně s podivně velikýma fialovýma očima. Byla bych tam možná bloudila do nekonečna, protože se mi zdálo, že odtamtud není úniku, jenže se společenkou rozlehl Siriusův vítězný výkřik následovaný desítkami kroků lidí sbíhajících dolů, opakující to jediné slovo.

"Prasinky!"

~o~

Zataženou oblohou prosvítaly do šedivého světa paprsky unaveného slunce osvětlující stromy poseté listím všech barev, které se sem tam už pomalu lenivě snášelo k zemi točíc se v pohádkových piruetách, dopadaje pak poblíž štěrkové cesty do kouzelnické vesnice, která se pomalu připravovala na příchod Bradavických studentů. V hospodách se přelešťovaly stoly, v cukrářství upravovaly cedulky s cenami a před Taškářovým obchodem se objevila pohyblivá socha trpaslíka, která měla za úkol lákat lidi dovnitř.

A já jsem se loudala v průvodu bradavických až úplně vzadu. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem sem chtěla jít. Lily mě sem prostě dotáhla a dál se nezajímala. Jen šla mlčky vedle mě, zadumaně pozorujíc špičky bot, kterými kopala do drobných kamínků na cestě. Asi čekala, až promluvím já, jenže to vůbec nebylo v plánu, protože během několika okamžiků jsem za námi rozeznala povědomé veselé hlasy, které prostě musely patřit Pobertům.

"Ty, Jamesi, viď, že zajdem do Medového ráje!" ozýval se slabší hlas Petera, který hlavě přehlušil Siriusův smích.

"Ale Péťo, myslím, že po další várce sladkostí odtamtud bys už neprošel dveřmi pokoje!" prohlásil Sirius škodolibě.

"To víš, museli by ti vyrazit vlastní otvor do zdi, který by tam pak zůstal napořád jen tobě pro ostudu!" přisadil si James.

Chvíli bylo ticho, než se ozval Remus: "Kluci, vy asi neplánujete zajít do Knihkupectví na hlavní, co? Jeho hlas zněl dost nejistě, když to říkal.

"Ne, Moony, to vážně ne. Ale jestli chceš..." udělal James dramatickou odmlku, "Můžeš si tam zajít sám a my ti dáme za odměnu Červíčka jako doprovod!"

"Ale klucí," ozval se Petr krátce na protest, než na chvíli zmlkl, zjevně přemýšlel, "Ty, Reme, měl bys něco proti návštěvě Medovýho ráje?" Poslední větu řekl takřka vítězně. Ale než stihl jeho kamarád odpovědět, ozval se James.

"Jestli se přežere ve spolce a neprojde obrazem, bude Buclatá dáma pěkně naštvaná."

"Jo, a Peter tam zůstane uvězněnej na věky." přidal se Sirius.

"A my taky, jestli budem zrovna ve věži." dodal rádoby vystrašeně James.

"No já bych si to na svědomí nevzal!" prohlásili nakonec oba dohromady se smíchem tak hlasitým, až se na ně pobouřeně otočila skupina holek před námi, které ale, jakmile spatřily Poberty, trošku zpomalily a vzápětí se s hihňáním prostě vecpaly za nás, což Lily pozorovala s nelibým odfrknutím a jediným zahuhláním.

"Co na nich vidí?"

"Nevím." broukla jsem tiše, i když já sama jim dokonale rozuměla.

~o~

Procházela jsem se po hlavní třídě, v ruce třímajíc lahev máslového ležáku, který mi Lily vnutila U Tří košťat těsně předtím, než se dala do nějakého strašně zajímavého rozhovoru s nějakým Mrzimorem, když jsem si ho všimla. Na zemi, na šedivém chodníku, vesele poskakoval drobný plamínek. Netušila jsem, kde se vzal a jakto, že si tam v klidu plápolá, zatímco kolem procházejí lidé. Jakto, že je tam tak sám a přesto se drží, zatímco ostatní si ho nevšímají. Přikrčila jsem a chtěla jsem k němu natáhnout ruku, fascinovalo mě to žhavé blikotání. Jenže když se mé konečky prstů přiblížily tak těsně, že jsem skoro cítila jeho příjemné teplo, poskočil, zaprskal a objevil se na chodníku o kousek dál.

A já ho následovala. Napřímila jsem se, strčila ruce do kapes kabátu a lehkým krůčkem jsem došlápla těsně k němu, protože jsem byla zvědavá, co se stane. Zablikotal a zmizel, jako předtím. Dalo mi teď trochu větší práci ho najít mezi lesem nohou, co teď mezi jím a mnou vyrostl, ale jakmile jsem ho měla zase na dosah, se zaprskáním se objevil o pár metrů dál. A když jsem pak tímhle stylem došla skoro až na konec hlavní ulice, naskytl se mi pohled na podívanou uprostřed jedné z vedlejších uliček.

"Dámy a pánové, přistupte blíž, přistupte blíž! Velké ohňová show začíná! Bradavičtí studenti se mohou na vlastní oči přesvědčit o tom, jaký požitek přináší ovládání ohně, jakožto i jaká kouzla se s ním provádějí! Přistupte blíže a nahlédněte do putovního váčku s ohněm rodiny Benderových!"

Na pódiu z tmavého dřeva, za nímž byl rudý závěs oddělující pravděpodobně zákulisí, a které zabíralo dvě třetiny šířky uličky, postával chlapík v černé košili a kalhotech s cylindrem, jaký nosili mudlovští iluzionisté, a pokřikoval do davu mých spolužáků, kterých tam stálo spousta bez rozdílu věku i koleje, ve kterém mi zmizel plamínek naposled. A všichni s napětím vyčkávali, co se bude dít, zatímco se jejich pohledy upíraly k muži, který už na podium uváděl dvě dívky o pár let starší než já. Vypadaly jako dvojčata, obě byly vysoké a štíhlé, ale jedna měla dlouhé rovné vlasy zářící plameny, kdykoli se pohnuly, zatímco druhá měla blonďaté kudrliny sestříhané na krátko. Rozhlédla jsem se a trošku smutně se pousmála, když jsem viděla reakce kluků.

Dívky s úžasnou sehraností vytáhly hůlky, které vypadaly docela stejně, a jediným mávnutím si vykouzlily každá jednoduchý provaz jakoby složený z drobných plamínků, které pak oddělovaly a posílaly ze všech stran za hlasitého povzbuzování všech, kteří se tu za tu chvíli stihli natěsnat přede mě. A když pak odcházely z jeviště, potlesk musel znít celými Prasinkami.

"Přišel jsem o něco?" zaslechla jsem těsně vedle sebe hlas, který jsem během několika okamžiků přiřadila Remusovi, který se s nesmělým úsměvem objevil vedle mě, zatímco se rozhlížel kolem, snad hledaje ostatní Poberty, pod paží nesouc tašku, ze které trčely vazby několika knih, z čehož jsem usoudila, že si nakonec do knihkupectví zašel sám.

"Sama nevím... Děláte tu tohle často?" zeptala jsem se trošku nejistě a věnovala mu také letmé pousmání.

"No... Občas se tu takoví lidé objeví... No... Občas. Vloni ani předloni nikdo nepřijel, ačkoli tu někdo byl skoro pokaždé, když jsme byli ve třetím ročníku. Lidé se bojí cestovat, co začala... válka." řekl na vysvětlenou a ke konci mu přes tvář přelétl temný mrak. Rozhodla jsem se ale už nevyptávat, takže jsme chvíli stáli v tichu, jak jen to bylo možné na přeplněné ulici.

"Co umí tihle?" ozval se ale Remus zrovna ve chvíli, kdy na pódium vstupoval kluk našeho věku s delšími vlasy po ramena, ve kterých se mísila blond a zrzavá, jaké jsem viděla u dívek před ním.

"Hrají si s ohněm." zamumlala jsem pozoruje, jak si vytváří ve dlaních malé ohníčky, které pak přešly po dlouhých prstech, kde se změnily v takové, jaký jsem zahlédla na ulici. Možná, že je měl na svědomí on. Že měly přilákat zvědavce...

Vypadalo to, že oheň zná důvěrně jako domácí zvířátko, protože každý pohyb, který udělal byl až strašidelně propočítaný, protože kdyby pohnul rukou jen o kousek ve špatném směru, mohl by se spálit. Lidé z něj byli nadšení ještě více než z dívek, protože narozdíl od nich už nepotřeboval vyčarovaný oheň řídit hůlkou a pouze s ním manipuloval rukama. Pokřiky u něj ale vždy vyvolaly jen lehký úsměv, který v mžiku zmizel pod maskou soustředění. A pak, zrovna, když posílal několik zářivých plápolajících plamenů směrem k nebi, se najednou davem začal rozléhat znepokojený šepot, jehož příčina se skvěla na jedné z střech toho mála domů, které se v uličce nacházely. Mihotající se oheň tančil svůj strašidelný tanec a šířil se rychle dál. Trvalo jen několik vteřin, než to někdo zakřičel nahlas..

"Hoří!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Penelope Olivier Penelope Olivier | Web | 21. ledna 2013 v 17:52 | Reagovat

:O Oh! Když jsem se dopracovala ke konci v Prasinkách srdce mi téměř zaplesalo. :) Úplně jsem hltala slova pohledem, však ty víš proč, a úplně nedočkavě vyhlížela, jak to asi skončí. Ale ty jsi mě totálně překvapila! To jsem vůbec netušila, že se tohle stane. :O Teď jsem ještě stokrát více napnutá, jak to bude pokračovat! ^^
Opět se projevil tvůj úžasný popis. Ani nevíš, jak je úžasné dokázat se vcítit do nějaké povídky. Jako stát tam, vidět to na své oči. Neskutečný... ♥
Krása. Opravdu...

2 Nathalie P./Surynka Nathalie P./Surynka | Web | 21. ledna 2013 v 20:07 | Reagovat

Říkej si, co chceš, mně se to líbilo. Ty máš zřejmě jiné představy, já tohle považuju za hezké :)  To s tím ohněm, žasnu teda, co se stane dál. Je to celkem napínavé. Mrzi mě, že Char je taková uzavřená a přitom by se evidentně našel někdo, kdo by jí dělal vrbu.. Omnii zbožňuju a  nesakutečně se těším, až tě popadne múza  a napíšeš další díl ;) Opravdu super!

3 Illienel Illienel | E-mail | Web | 1. února 2013 v 20:46 | Reagovat

Teda...já si tu napíšu takový dlouhý a procítěný komentář a on se mi potvůrka smaže! No nic...pokusím se to napsat znovu, ale kdyby se mi to nepovedlo, tak promiň. Musím žasnout nad tím, jak neuvěřitelně přirozeně to působí...děj i zápletky plynou hladce, člověk se nemusí nad ničím pozastavovat ani přemýšlet, prostě je vtažen do dění a čte...čte...a pak najedou zjistí, že je na konci, ačkoliv to mělovelmi slušnou délku (kam se na to hrabu :D). Hned na začčátku mě zaujal Matt, ačkoli je to zároveň asi jediná drobnost, kterou bych příběhu vytkla. Je úžasné, jak ji zná, ví, co se jí honí hlavou, pozná, když mu lže, je ve Zmijozelu, ale zajímá se o ni a chce jí pomoct, i když ho odmítá, kamarádi od dětství...je to všechno krásné, ale! Přijde mi to právě dost nereálné. Jako takový vysněný přítel...I když to tak Lotty v tu chvíli asi nevnímá. Ale...je to FanFiction...a ta je tu od toho, abychom snili, takže proč ne? :-) Skřítci mě překvapili a potěšili, dohadování Pobertů a plánech nakupování byly věrohodné a úsměvné - s Remusem jsem soucítila. Přesně znám jeho situaci...Honění plamínku a konec s požárem neměly chybu. Sice to vystoupení mi tam sedlo o něco méně, ale zas na druhou stranu, proč ne? Jen fajn, že se tam Lotts potkala s Remem - fajn příležitost, nikdo neví, jak se baví lidé v Prasinkách a pomohlo to očividně zápletce, protože už nás zase napínáš, tentokrát požárem ve vesnici. Požárem? Kdo ví...:-) Líbí se mi, že chování hrdinů působí přirozeně a věrohodně...celé je to dost skutečné a nenapdaá mě jediný důvod, proč by se to tak nemohlo v HP stát :-) Skvěle to zapadá...Líbí se mi to a těším se na pokračování :-)

4 Lilyan*** Lilyan*** | 17. února 2013 v 12:44 | Reagovat

Nádherný Fidellie :)

5 Surynka Surynka | Web | 20. února 2013 v 12:40 | Reagovat

Hypnotizuju to tady pohledem, ale nic nového se tu neobjevuje. Věčná škoda, tvoje psaní mám strašně ráda a chtěla byhc si přečíst něco dalšího z tvé tvorby ;)

6 Surynka Surynka | Web | 27. února 2013 v 23:48 | Reagovat

Omlouvám se, že tu zprávu píšu sem, ale nějak jsem nenašla nic na způsob vzkazovníku.

Ahoj, chtěla bych Ti oznámit, že se částečně stěhuji na nový blog. Tím "částečně" myslím, že fotky, obrázky, úvahy a články o mém úhlu pohledu na věc už nebudu vkládat na svůj současný blog. Byla bych ráda, kdyby Povídkové doupě zůstalo skutečně jen doupětem povídkovým :-) Posílám odkaz na článek, kde to trochu vysvětluju a kde je i odkaz na nové stránky :-)

http://povidkovedoupe.blog.cz/1302/dulezite-sdeleni-vsem

7 Illienel Illienel | E-mail | Web | 20. března 2013 v 20:44 | Reagovat

Fií? Doufám, že jsi na Doupáto a na nás nezapomněla? Chápu, pokud máš stopku s tvořením, já ji mám momentálně taky, i když ne kvůli nedostatku Múzy, ale...byla bych moc ráda, kdybych o tobě měla alespoň nějaké zprávy. Věděla jak se Ti daří, jestli žiješ apod. Mohla by ses prosím někdy jakýmkoliv způsobem ozvat?

8 jojik29 jojik29 | 27. března 2013 v 20:47 | Reagovat

bude další?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama